úterý 2. února 2016

Balet Romeo a Julie z Londýna




Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan

přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.











pondělí 1. února 2016

Audience u královny - Benefice Ivy Janžurové

Peter Morgan: Audience u královny 
Stavovské divadlo 13.ledna 2016
režie Alice Nelis
v hlavní roli anglické královny Iva Janžurová

Mám Ivu Janžurovou moc rád již od dob, kdy jsme oba byli mladí. Obdivuji především to, že dokáže hrát velmi kvalitně každou roli, ať už je to komedie nebo drama. A navíc si vždy uměla sama ze sebe udělat legraci. Určitě to je jedna z nejlepších českých hereček všech dob. Proto jsem také moc chtěl vidět nové představení, ve kterém hraje hlavní roli.

Na představení Benefice u královny se skoro nedají sehnat lístky. Již se mi to jednou povedlo, ale lístek jsem pak bohužel musel přenechat kolegyni. Trochu mne překvapilo, že z představení nebyla moc nadšená. Po tom, co se mi podařilo sehnat lístek podruhé, už to chápu. Problém je ve hře samotné. Autor si vytkl náročný cíl - představit osobnost královny pomocí dialogů s ministerskými předsedy vlád, které se za jejího panování vystřídali. Je to velmi náročný úkol, podle mne se tak úplně nepovedl.

Připomíná mi to historku z učitelské praxe mého spolužáka:
Ještě za "hlubokého komunismu" vyprávěl středoškolákům při hodině matematiky o neeukleidovské  geometrii a zmínil se, že jedním z těch, kteří na ni přišli, byl ruský matematik Lobačevský. Na hodině byl inspektor. Když hodinu hodnotil, spolužáka pochválil, ale vytkl mu, že měl říci sovětský matematik, nejen ruský. Když byl upozorněn, že to bylo dlouho před říjnovou revolucí, dočkal se odpovědi, že "nevadí, že to není pravda, studenti to stejně nevědí, ale udělalo by to lepší dojem".

Hra na mne také působila tak, že autorovi šlo především o působivost.

Hra začíná tak, aby lidé znalí byli hned varováni:
"Každé úterý zhruba v 18:30 uděluje anglická královna soukromou audienci svému premiérovi. Není to povinnost. Není to zaneseno v ústavě."
To je fajn. Až na to, že anglická ústava neexistuje. Přesto se o ústavě mluví ve hře ještě jednou, naprosto nechápu proč, žádnou přidanou hodnotu to nedává..

To nic nemění na tom, že Iva Janžurová hraje fantasticky a všichni kolegové, kteří jí v rolích ministerských předsedů přihrávají, také vytěžili ze svých rolí maximum. Režisérka zvládla inscenaci, jejíž většina se odehrává ve dvou křesílkách (a hodila by se tedy na menší jeviště či do televize), velmi dobře.

Nebudete-li hledat intelektuální orgie, určitě se na představení vyplatí jít.