Balet Romeo a Julie z Londýna

Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan
přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.