(Plno)hodnotná inscenace baletu Romeo a Julie v Liberci
scénář, režie, choreografie (a mnoho dalšího) Alena Pešková
psáno z druhé premiéry 19.listopadu 2016
pracovní verze glosy
Jak jsem již v blogu psal, mám Prokofjevův balet Romeo a Julie hrozně rád a snažím se vidět co nejvíc jeho inscenací. Proto jsem nemohl vynechat ani tu libereckou, o kterou se postarala (moje oblíbená) Alena Pešková. V onom přehledu jsem každé inscenaci dal nějaké jednoduché adjektivum. Pro tuto potřebuji přívlastky dva:
Shakespearovská a taneční
Nejprve nanečisto začnu tím druhým - taneční. Hlavním obsahem, či chce-li "hrdinou", tohoto představení byl (pro mne) TANEC. Ne, není to u baletů samozřejmé, ani to samo o sobě nedělá dobré představení, proto se k tomu ještě vrátím. (Teď jsem si všiml, že přívlastek taneční jsem dal v přehledu jen londýnské inscenaci.)
Shakesperovská je inscenace hned ve dvou významech.
K oběma se ostatně autorka v programu k inscenaci otevřeně hlásí. Prvním je předsevzetí zachovat co největší věrnost Shakespearovu dramatu. Ten druhý (a pro mě důležitější) je, že autorka vycházela z možností svého souboru (jako principálka - tím byl i slavný dramatik). Zdánlivě jsou tyto dva cíle protichůdné. Ale právě na takových úkolech se pozná kvalita tvůrců. A Alena Pešková se toho zhostila vskutku mistrovsky.
Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".
Liberecký soubor není příliš velký. Proto nemůže obsadit nejen hromadné scény, ale ani všechny osoby příběhu.
Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.
Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.
Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu.
Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru - Rie Morita a Margaux Thomas.
Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.
Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.
Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon.
Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .
Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.
Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny.
Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět.
V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.
Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.
Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou.
Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".
Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.
Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.
Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu.
Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru - Rie Morita a Margaux Thomas.
Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.
Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.
Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon.
Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .
Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.
Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny. Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět.
V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.
Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.
Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat