Julie a Romeo v Liberci

(Plno)hodnotná inscenace baletu Romeo a Julie v Liberci

scénář, režie, choreografie (a mnoho dalšího) Alena Pešková

 psáno z druhé premiéry  19.listopadu 2016

pracovní verze glosy

Jak jsem již v blogu psal,  mám Prokofjevův balet Romeo a Julie hrozně rád a snažím se vidět co nejvíc jeho inscenací. Proto jsem nemohl vynechat ani tu libereckou, o kterou se postarala (moje oblíbená) Alena Pešková. V onom přehledu jsem každé inscenaci dal nějaké jednoduché adjektivum. Pro tuto potřebuji přívlastky dva:

Shakespearovská a taneční

Nejprve nanečisto začnu tím druhým -  taneční. Hlavním obsahem, či chce-li "hrdinou", tohoto představení byl (pro mne) TANEC. Ne, není to u baletů samozřejmé, ani to samo o sobě nedělá dobré představení, proto se k tomu ještě vrátím. (Teď jsem si všiml, že přívlastek taneční jsem dal v přehledu jen londýnské inscenaci.)

Shakesperovská je inscenace hned ve dvou významech.

K oběma se ostatně autorka v programu k inscenaci otevřeně hlásí. Prvním je předsevzetí zachovat co největší věrnost Shakespearovu dramatu. Ten druhý (a pro mě důležitější) je, že autorka vycházela z možností svého souboru (jako principálka - tím byl i slavný dramatik).  Zdánlivě jsou tyto dva cíle protichůdné. Ale právě na takových úkolech se pozná kvalita tvůrců. A Alena Pešková se toho zhostila vskutku mistrovsky.

Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".

Liberecký soubor není příliš velký. Proto nemůže obsadit nejen hromadné scény, ale ani všechny osoby příběhu.

Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.

Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení  překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.

 Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu. 

Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru  - Rie Morita a Margaux Thomas.

Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.


Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon  byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.

Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon. 

Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .

Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.



Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos  mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny.

Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět. 

V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až  k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.   

Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.

Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou. 

Nestíhám

Nestíhám, ale zatím toho nenechám 

Když jsem se před víc než třemi měsíci rozhodl obnovit psaní divadelního blogu, bylo mi jasné, že to nebude lehké.
Ale je to horší než jsem si myslel. Prostě už nestíhám. Teď už je mi úplně jasné, že rozhodně nebude plnit funkci "přehledu" zajímavých inscenací, co jsem viděl.

Mám v hlavě rozmyšlených hodně témat, o kterých bych hodně chtěl něco napsat. Ale třeba je budu muset kvůli náročnosti formulace příslušných myšlenek vynechat, abych napsal aspoň něco.

Taky bych rád napsal něco o jiných žánrech než je balet a taneční divadlo (to jsem vlastně zatím strašně zanedbal, mám jen něco rozepsané).

Uvidíme.

Další výlet na balet do Plzně - Svěcení jara

Balet Svěcení jara

hudba Igor Stravinskij
choreografie a režie: Alena Pešková

Malá scéna  Nového divadla v Plzni
21.února 2016

Tak jsem si udělal již čtvrtý výlet na balet do Plzně a byl jsem nadšen. Byla to již  sedmá choreografie Aleny Peškové, kterou jsem viděl.
Určitě Na představení půjdu ještě jednou!

 Když jsem obnovil psaní divadelního blogu, udělal jsem si jakýsi dramaturgický návrh na prvních asi 15 glos, které bych chtěl napsat. Mezi nimi byla i glosa o této choreografce a - což je podstatné - umělecké vedoucí baletu v Liberci. Chtěl bych využít relativní znalost její tvorby a možná i východisek k vyjádření k obecnějším otázkám baletu a tanečního divadla v Česku. Abych to mohl udělat, musím však před tím napsat ještě dvě jiné glosy. A nestíhám. Snad se k tomu jednou dostanu.

O tomhle konkrétním představení chci napsat přednostně proto, že chci silně doporučit jeho návštěvu.

Mám Stravinského hudbu obecně a Svěcení jara speciálně hodně rád. Balet na tuto hudbu jsem viděl již více krát.
Poprvé to bylo v roce 1974 v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě (byl jsem v Rusku na stáži z matematické logiky). Byla to původní choreografie a udělalo to na mne velký dojem. Mohlo to však jen tím, že pro mne hudba byla nová, pamatuji se však velmi málo, tehdy jsem ještě nebyl žádný baletní divák.

 Možná je už dnes původní choreografie "genderově neunosná". Ne, že bych si to sám myslel, ale setkal jsem se s velmi vypjatou negativní reakcí jedné z mých studentek (jejíchž názorů na divadlo jsem si jinak vážil) na představení alterny v Disku, které v roce 2013 režírovali SKUTŘi. Nebyl to balet, ale (skoro) taneční divadlo na téma Stravinského baletu. Mě se moc to líbilo. Bylo to vtipné m.j. kontrastem Stravinského hudby s moravskými lidovými písněmi a "dívčími" reakcemi. Ale bylo tam i "stylizované znásilnění dívčí oběti" (hrála ji znamenitě a velmi jemně Eliška Křenková). Ale ona studentka to brala velmi úporně. A vzala mi tu jistotu, že na divadle lze naznačit cokoli. Asi na všechny ty "korektnosti" jednou zajdeme (vlastně zajdete, já už se toho nedožiji).

Skutečně baletní inscenaci Svěcení jara jsem viděl dost dávno na festivalu Tanec Praha v tehdejší Sazka aréně v podání Kanadského baletu. Bylo to asi dobré "moderní" (jak to slovo nemám rád) pojetí. Ale žádné silné dojmy z představení nemám. Má to konkrétní viníky (z Čech). Asi o příčinách napíši, protože se mi zdá, že to má negativní důsledky (ne na mne) dodnes.

Další a poslední inscenací baletu, kterou jsem viděl,  byla Zuzkova choreografie v Národním divadle. Mám tvorbu Petra Zuzky moc rád, ale tahle inscenace mne moc nezaujala, i když si ji docela dobře pamatuji.




Je to strašné - teprve teď se dostávám k představení, které chci doporučit. Bylo mě jasné, že Alena Pešková bude chtít dát představení vlastní obsah - a docela jsem se na to těšil.



Inscenace se hraje v Malém sále Nového divadla, které má kapacitu asi 150 diváků. sedadla jsou uspořádána do podkovy, takže diváci obklopují tanečníky ze tří stran - a jsou tak blízko, že si na ně skoro můžete sáhnout. Já jsem měl lístek do první lajny na kraj, takže jsem viděl většinu akcí zblíska a ze strany nebo dokonce zezadu. Bylo to překvapující a velmi působivé.

Celé představení má poměrně složitou strukturu. Rámcem, který ji lemuje, bez kterého by nedrželo pohromadě, ale který (pro mne) nebyl tím hlavním,  je víceméně obvyklý baletní projev dvou hlavních postav - skladatele a jeho "múzy". Zobrazují tvůrčí úsilí skladatelovo a reakce na úspěchy a odsudky z řad publika. Tuto část doprovází Stravinského hudba, ale jiná než Svěcení jara. V této části mladí tanečníci sboru reprezentují ke skladateli nelítostné publikum. Pak si dívky zují špičky, všichni se převléknou - a začne to pravé, tanec na hudbu Svěcení jara.

Tato část je choreograficky i obsahově velmi nápaditá. Autorka zachovala fyzický způsob tance odpovídající charakteru hudby i záměru autora. Převzala - v trochu zobecněném významu - i princip oběti. Jako je u inscenací Aleny Peškové obvyklé, je velká pozornost věnována výtvarnému dojmu. Obrazy na scéně jsou nesmírně působivé. Já tam jednu chvíli vidět i plápolat plameny ohně tvořené červenými kostýmy tanečníků.
Původní idea baletu je oslava přírodních sil, které se na jaře obnovují. Autorka k jejich vyjádření použila zrní, které od začátku inscenace je připraveno ve velkých pytlích. V druhé části je použito "na tisíc způsobů". Tanečníci z něj vytvářejí různé obrazce, slouží jim k strukturování prostoru jeviště (např. uvěznění objeti), konstruují a zametou z něj mandalu, je symbolem potravy a spásou od hladu atp. Nemá cenu (a asi bych to nedokázal bez toho, abych si dělal při představení poznámky) abych se snažil vyjmenovat všechny způsoby použití tohoto symbolu přírodní životodárné síly. Byl to však nosný nápad, který byl plně využit. To se se zas tak často na divadle nevidí.     


Mladý soubor tančí očividně s velkým zaujetím  a radostí. Předává tak divákům obrovské množství energie. 

Na mě představení zapůsobilo hodně silně a určitě patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem v baletu viděl. Především bych chtěl vyzdvihnout kongeniální vystižení podstaty Stravinského hudby. 

 Je obdivuhodné jak silná představení lze nyní v "oblastních" divadlech  vidět. Rozhodl jsem se jet do Plzně nejen znovu na toto představení, ale navštívit i jiné tamní baletní inscenace.

První dojmy z inscenace, které jsem napsal ve vlaku na telefon 

Negativ - BodyVoiceBand

inspirováno Drtikolovými fotkami

Negativ

hudba Bohuslav Martinů
BodyVoiceBand
Jatka 78
3.února 2016 

O souboru BodyVoiceBand jsem tu již několikrát  - nadšeně - psal. Jejich další inscenace mne jen utvrdila v tom, že jsem svědkem něčeho, co žádná smyslupná historie divadla v Česku nebude moci pominout. Jenže nám - divákům - může být názor budoucích historiků ukradený. My si užíváme estetickou hostinu teď a tady.

část orchestru

Inscenace vznikla jako taneční doprovod raným jazzovým skladbám Bohuslava Martinů. První část je mixem více kratších skladem, v druhé zazní kompletní Kuchyňská revue.
A kvalita hudebního provedení je, přes vysokou laťku, kterou si soubor minulými inscenacemi nasadil, zcela mimořádná. Asi by byla zcela k poslouchání i "jen" jako akustický koncert. Jenže to by byla strašná škoda.






Mimořádná je i úroveň zpěvu sólistek. Určitě by se "snadno"zpěvem  uživily. I celý sbor zpívá velmi dobře.
Tanec je spíš "herecký" - to není nedostatek, ale v daném kontextu jednoznačně přednost.
Tím chci říci, že by herci nemohli konkurovat profesionálním tanečníkům, ale na druhé straně i to, že by velká většina tanečních profíků na ně neměla a nedokázala vytvořit tak působivé a ucelené dílo. Tohle adjektivum se častěji používá pro popis zpěvu, ve kterém nejde tolik o pěvecké finesy či hlasovou exhibici, ale o vyjádření smyslu a sdělení skladby.

Zde tedy jsme svědky produkce tanečně velmi nadaných mladých lidí, kteří tančí s obrovskou chutí a nasazením, ale kdykoli je to možné dají přednost "divadelnímu" efektu před tanečním.

Jako je u tohoto souboru obvyklé, je obrovská péče věnována výtvarnému dojmu. Až se nechce věřit, že je to možné. Tato stránka je ovlivněna fotografiemi (dnes) slavného dobového fotografa Drtikola. Pomocí vymakaných projekcí se na stěnách objevují stíny ve stylu jeho snímků. Prostě nádhera!




Potěšilo mne i to, že tuhle krásnou bandu přišla posílit moje oblíbená herečka Eva Leimbergerová, kterou si dobře pamatuji z DISKu i ze Švanďáku.

Nenechte si tohle představení ujít! Kde jinde nejsou takové zážitky k dostání?

 

 Moje album

Balet Romeo a Julie z Londýna

Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan
přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.

Audience u královny - Benefice Ivy Janžurové

Peter Morgan: Audience u královny 
Stavovské divadlo 13.ledna 2016
režie Alice Nelis
v hlavní roli anglické královny Iva Janžurová

Mám Ivu Janžurovou moc rád již od dob, kdy jsme oba byli mladí. Obdivuji především to, že dokáže hrát velmi kvalitně každou roli, ať už je to komedie nebo drama. A navíc si vždy uměla sama ze sebe udělat legraci. Určitě to je jedna z nejlepších českých hereček všech dob. Proto jsem také moc chtěl vidět nové představení, ve kterém hraje hlavní roli.

Na představení Benefice u královny se skoro nedají sehnat lístky. Již se mi to jednou povedlo, ale lístek jsem pak bohužel musel přenechat kolegyni. Trochu mne překvapilo, že z představení nebyla moc nadšená. Po tom, co se mi podařilo sehnat lístek podruhé, už to chápu. Problém je ve hře samotné. Autor si vytkl náročný cíl - představit osobnost královny pomocí dialogů s ministerskými předsedy vlád, které se za jejího panování vystřídali. Je to velmi náročný úkol, podle mne se tak úplně nepovedl.

Připomíná mi to historku z učitelské praxe mého spolužáka:

Ještě za "hlubokého komunismu" vyprávěl středoškolákům při hodině matematiky o neeukleidovské  geometrii a zmínil se, že jedním z těch, kteří na ni přišli, byl ruský matematik Lobačevský. Na hodině byl inspektor. Když hodinu hodnotil, spolužáka pochválil, ale vytkl mu, že měl říci sovětský matematik, nejen ruský. Když byl upozorněn, že to bylo dlouho před říjnovou revolucí, dočkal se odpovědi, že "nevadí, že to není pravda, studenti to stejně nevědí, ale udělalo by to lepší dojem".

Hra na mne také působila tak, že autorovi šlo především o působivost.

Hra začíná tak, aby lidé znalí byli hned varováni:

"Každé úterý zhruba v 18:30 uděluje anglická královna soukromou audienci svému premiérovi. Není to povinnost. Není to zaneseno v ústavě."

To je fajn. Až na to, že anglická ústava neexistuje. Přesto se o ústavě mluví ve hře ještě jednou, naprosto nechápu proč, žádnou přidanou hodnotu to nedává..

To nic nemění na tom, že Iva Janžurová hraje fantasticky a všichni kolegové, kteří jí v rolích ministerských předsedů přihrávají, také vytěžili ze svých rolí maximum. Režisérka zvládla inscenaci, jejíž většina se odehrává ve dvou křesílkách (a hodila by se tedy na menší jeviště či do televize), velmi dobře.

Nebudete-li hledat intelektuální orgie, určitě se na představení vyplatí jít. 

Divadelní krása .... čistota formy a .... mládí

E.F.Burian: Vojna 
soubor BodyVoiceBand
Jatka 78
27.1.2016

Zhruba po roce jsem opět viděl slavné pásmo klasika našeho divadla. A opět jsem slintal blahy.
VoiceBandu při přestěhování do Jatek78 přirostlo Body, nic ale neztratili na elánu a citu pro formu.

Pokud bych měl představení stručně charakterizovat, stačil by jediný pojem (s mnoha přívlastky):

ČISTOTA

jazyka, hudební, pěvecká, pohybová, výtvarná, 

čistota divadelní formy a

........

čistota mládí

Moje album