Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl - Ostravská opera v Praze

Segej Prokofjev: Ohnivý anděl
9.listopadu 2015, Státní opera
soubor opery Národního divadla Moravskoslezského z Ostravy

Na operu nechodím moc často, přesto si však docela dovedu vybrat. Rozhodně jsem si nemohl nechat ujít hostování Ostravké opery a ještě s Prokofjevovou operou. Dobře vím, že opera v Ostravě má velmi zajímavý repertoár a velmi kvalitní soubor. A Prokofleva mám strašně rád. I když o opeře Ohnivý anděl jsem nevěděl nic. O pražském operním publiku hodně vypovídá, že na tuto skoro nehranou Prokofjevu operu bylo poloprázdno. Ale "my, co jsme přišli" jsme výkon i inscenační princip náležitě ocenili.

Látka opery je "šíleně" duchařská, asi by mne nenapadlo číst román Valerie Brjusova, ze kterého libreto vychází. O to víc však byl zajímavý koktejl zážitků a asociací vzniklý z hudby a faktu, že libreto napsal Prokofjev sám.
'
Dostalo se mi tak nepřímého potvrzení dojmu, který ve mě vyvolávala současná inscenace baletu Romeo a Julie od Petra Zusky. Tuto inscenaci miluji a viděl jsem již osmkrát. Připadá mi, že choreorgaf tím, že posunul inscenační důraz od příběhu samotného k obecnějším existenciálním otázkám vystihl "poselství" Prokofjevy hudby daleko lépe než čistě popisné inscenace baletu. 



Nechce se mi (a asi bych to moc ani neuměl) rozebírat jednotlivé složky představení. Omezím se na to, že šlo o mimořádně opravdové představení, kterému většina pražských inscenací může jen závidět. 

Moje album z děkovačky

Nový film Petra Zelenky - Ztraceni v Mnichově

Filmy Petra Zelenky mám moc rád pro jejích mimořádnou poetičnost a inteligenci. Nemá smysl je tady vyjmenovávat. Všichni z "cílovky" je dobře znají.

Nejnovější film Ztraceni v Mnichově je mimořádně dobrý. Hlavním "obsahem" je vlastně to, že "nikdy" neni jisté, co je pravda a co ne. A že i když tušíme, že něco není vpořádku, ani zdaleka nejsme schopni přijít na to, jak je to doopravdy. Paralela s vnímáním Mnichovské dohody je nosná, ale bylo by chybou ji považovat za jediný obsah či poselství filmu.

Herci neměli zrovna lehkou pozici, ale všichni se svých rolí zhostili fantasticky dobře.

I když to tak na první pohled nevypadá, film má detailně promyšlenou formu. Neobyčejně dovedně si pohrává s motivy Trufautova filmu Americká noc, který jsem kdysi miloval a viděl jsem ho asi pětkrát.
I film ztraceni v Mnichově je potřeba vidět alespoň dvakrát, aby vám došla aspoň většina point.

Je škoda, že film nenašel tolik diváků, jak by si zasloužil. Určitě na něj jděte, budete odměněni nejen spoustou velmi inteligentního humoru (víc než polovinu doby se obecenstvo směje) i hlubšímy významy.

Vrcholný zážitek - Dáma s kaméliemi Johna Neumeiera podruhé - i vy máte ještě šanci

Poprvé jsem tento balet viděl (spolu s dánskou královnou) v Kodani v září 2014, kde hostoval hamburský balet. Představení se mi moc líbilo. O svém nejen baletním výletu do Kodaně možná ještě napíšu.

Díky antibiotikům jsem nemusel nechat propadnout lístek na přenos téhož baletu, který John Neumeier nastudoval se souborem moskevského divadla Bolšoj. A bylo to nesmírně silné představení s dokonalýmí výkony všech tanečníků.

Sólisté byli naprosto skvělí - na hranici snů. Světlanu Zacharovou jsem viděl (v přenosech) už hodněkrát, vždy byla technicky perfektní. Teprve v téhle roli si mne však - navždy - získala. Božský výkon! Ze srdce jí tuto roli přeji. Zaslouží si ji stejně jako si tahle role zaslouží její výkon.

Podstatu kouzla této inscenace vystihl v přestávkovém rozhovoru tanečník, který tančil Armanda kdysi na první premiéře (asi ve Stutgartu): "V tomhle baletu nestačí být naplno tanečníkem, ale každý představitel musí být především naplno člověkem. Není v něm jediná samoúčelná pirueta nebo skok."

Chodím na balet obecně hodně, tedy i na přenosy z Bolšoje. Pochopitelně obdivuji technickou úroveň souboru (oni používají termín "atletický" styl), ale většinou mě představení nevzala za srdce. Speciálně jsem neměl nikdy velkou touhu vidět představení znovu.  


Dáma s kaméliemi je výjimka - i Vy máte ještě šanci:

Přenos se opakuje v neděli 10.ledna 2015 v kině Radotín

 od 16 hodin. Hodně návštěvu doporučuji!  

Abych nezapomněl, k celkovému dojmu z inscenace přispěl i velmi podařený výběr z hudby Friderica Chopina. 

Sami tanečníci v rozhovorech poukazovali na jednu z příčin mimořádných kvalit inscenace. vyprávěli, že jim John Neumeier po každém tréninku velmi dlouho vyprávěl o tom, jak chápe jednotlivé postavy hry.

Světlana Zacharová v přestávkovém rozhovoru prohlásila, že v této inscenaci vůbec nemyslí na techniku, ale "prostě prožívá život hlavní hrdinky, jak ji autor vytvořil". 

Na své si přijdete i v případě, že je pro Vás technika v baletu hodně podstatná. Kdyby se nasamplovalo 15-20 minutových smyček, jaké se obvykle z baletu dávají na Youtube, nedopadla by tahle choreografie vůbec špatně. 

Hodně se těším na reprizu!!!

Jak a proč jsem se stal (notorickým) baletním divákem? Jsou tři viníci: Šmok, Kilián a Zuska

Možná bude užitečné se na začátku obnoveného blogu pokusit odpovědět na otázku, kdy, jak a proč jsem se stal baletním divákem. 

Vlastně nevím. Nikdy jsem netančil, kromě tanečních, kde mi to nešlo ani mne to nebavilo. Lze ale označit tři viníky:

Pavla Šmoka, Jiřího Kiliána a Petra Zuzku.

Tito tři význační čeští choreografové mají hodně moc společného. O tom se jistě ještě pokusím napsat podrobněji jindy. Pro mne to je především nesmírná lidská a umělecká opravdovost, nadhled a obrovský smysl pro humor. 

Lapidárně řečeno:

• Pavel Šmok mi ukázal, že balet může být inteligentní, vtipný a velmi působivý.
• Jiří Kilián mi ukázal jak mnoho forem může balet mít, že studnice nápadů jednoho člověka může být zcela bezedná a že se balet "nemůže okoukat".
• Petr Zuzka kromě kvalitní vlastní tvorby probudil ve mě i touhu poznávat jiné styly a přístupy k baletu. Podařilo se mu vytvořil obrovsky kvalitní diváckou obec baletu Národního divadla, jejímž členem se cítím. 

Studio balet Praha - Pavel Šmok
V šedesátých a šedmdesátých letech jsem hodně prožíval novou vlnu českého filmu a éru malých divadel. A jako jedno z nich jsem objevil Studio balet Praha, které vedli Pavel Šmok a Luboš Ogoun. Chodil jsem na ně do Rokoka pravidelně, viděl všechny jejich inscenace, mnohé několikrát.  Vážil jsem si jich jako poctivého, inteligentního a velmi kvalitního souboru s osobitým humorem, který shodou okolností hraje balet. Celkový dojem i některé detailní zážitky ve mě zůstaly dodnes. Připomněl jsem si to při slavnostím galavečeru k jejich 50. výročí v roce 2014.

Intermezzo v Rusku
V polovině sedmdesátých let jsem byl na tříměsíční stáži (z matematické logiky) na Moskevské univerzitě. Abych se z toho nezjančil, chodil jsem hodně do divadel (nebylo to drahé). Protože jsem se bál, že činohře bych nerozuměl (jak se ke konci ukázalo, byl to omyl), začal jsem s operou a baletem. Zážitky to byly spíše (jak by se dnes řeklo) sociologické než divadelní. Přínosem bylo jen to, že jsem viděl hodně z baletní i operní klasiky, na což bych v Praze asi nešel. A také jsem poznal celou ekipu koní ze stájí Bolšogo teatra. Tehdy jich měli šest a jednoho osla pro Dona Qutichota.
Skutečně silné divadelní žážitky byly dva. Stravinského balet Svěcení jara zřejmě v původní choreografii v jakémsi menším divadle v tehdejším Leningradě a tři krátké opery s tanečním doprovodem také od Stravinského v Moskvě. Možná o tom někdy napíši víc.

Ani po návratu do Prahy jsem na balet prakticky nechodil, možná jsem viděl do poloviny osmdesátých let několik málo baletů v Národním divadle, ale nezanechalo to na mě žádný hlubší dojem.

Jiří Kilián a NDT
Ani nevím jak jsem tvorbu Jiřího Kiliána objevil, ale chodil jsem na všechna představení NDT v Praze resp. se díval na přenosy v televizi. Obrovský dojem na mne udělalo představení Arcimboldo 2000, se kterým hostovaly všechny tři soubory NDT v tehdejším Smetanově divadle. To už jsem začínal být baletním fandou. Od té doby jsem viděl určitě víc než 20 choreografií Jiřího Kilána v podání různých souborů nejen v Praze. O některých jsem stačil napsal glosu, o většině ne. Jedna z nich je o představení Ky-time, které na jeho počest počest uspořádalo Slovenské národní divadlo. Je obdivuhodné jak široký záběr tvorby Jiřího Kiliána je. Asi není jiný český umělec, který by obsadil ve svém oboru tak významné místo ve světovém měřítku.  

Petr Zuska  - Národní divadlo
Jsem přesvědčen, že kdyby do Národního Petr Zuzka nepřišel a zdejší baletní soubor by pokračoval v tehdejším směru, asi bych se skutečně baletním divákem nestal. Velmi rychle jsem si oblíbil jak vlastní tvorbu Petra Zuzky, tak většinu velmi zajímavého repertoáru. Při festivalu Zuska X v době 10 let jeho působení v Národním divadle jsem zjistil, že jsem viděl určitě víc než 80 procent toho, co v Praze během té doby od něj vidět šlo. A většinu inscenací dvakrát i vícekrát. Romea a Julii dokonce osmkrát. Určitě o tom ještě napíši podrobněji.
Skutečně obdivuhodné však je že se zásluhou Petra Zuzky podařilo vytvořit široký kádr velmi kvalitního a věrného publika. Jen v málokterém vícesouborovém divadle je balet jasně nejúspěšnější u diváků. I když to nemohu přímo ověřit, vše nasvědčuje i tomu, že i uvnitř  souboru baletu Národního divadla vládne dobrá atmosféra. 

Považuji působení Petra Zuzky v Národním divadle za velmi významný přínos ke kvalitě kulturního života v Praze. Kdybychom měli jiného prezidenta, asi bych se snažil angažovat v tom, aby to bylo příslušně oceněno státním vyznamenáním.

Závislost

V každé z posledních sezón jsem včetně přenosů do kin byl na baletu víc než čtyřicetkrát  (pochopitelně některé inscenace jsem viděl vícekrát). Do tohoto počtu nezapočítávám představení tanečního či pohybového divadla, které také nezanedbávám. Mám tedy  nakoukáno poměrně dost. Pochopitelně ne všechna představení mne nadchla, ale zajímavé je, že těch, které jsem pro sebe hodnotil jako nezajímavé nebo špatné, nebylo určitě o moc víc než pět. 

Napotřetí odevzdaný dopis - Marta Drastíková

Po tom, co jsem na podzim 2014 podruhé viděl Valmonta, jsem se rozhodl, že napíši Martě Drastíkové dopis, ale nějak jsem se k tomu neměl. I když jsem dost přesně věděl, co v něm bude. Mezitím jsem si zamiloval balet Romeo a Julie, ve kterém s Ondřejem Vinklátem vytvořili báječný pár.
Nápad napsat dopis jsem doplnil o to, že bych jí mohl dát nějaký obrázek ze své sbírky. V červnu 2015 před představeními Romea a Julie, které natáčela televize (a na nichž jsem nemohl chybět), jsem obrázek vybral a zabalil, ale nějak jsem přestal být spokojen s textem již napsaného dopisu, tak z předání zase sešlo.
Došlo k němu až po roce na mém třetím Valmontovi 6.září 2015. Netušil jsem, že to bylo to správné datum k předání dárku i dopisu.
Jak jsem se dodatečně dověděl, bylo to poslední vystoupení Marty Drastíkové na scéně ND před odchodem na mateřskou dovolenou. Tak asi dostaly některé formulace dopisu hlubší význam. Možná se věci nemají uspěchávat. A fakt, že vložíte-li do nějakého počinu srdce, účinek to násobí, platí možná nejen pro umělce, ale i pro diváky.  

Text dopisu (mám od pí Marty souhlas s jeho uveřejněním): 

Milá paní Drastíková,

         chtěl bych Vám alespoň tímto způsobem poděkovat za mnoho hlubokých zážitků, které jste mi svým uměním poskytla. Mám hodně rád balet i taneční divadlo, ale nikoli v ryze "tělocvičném" pojetí, kdy na jevišti všichni stojí a uprostřed sólista vystřihne pár piruet nebo skoků, aby z obecenstva vyloudil potlesk (někdy do konce za tímto účelem přestane hrát i hudba). Jsem moc rád, že tohle se v Národním moc nepěstuje. Nevím, jestli jste si toho všimla, ale v prvním jednání Romea a Julie si obecenstvo prostě netroufne průběžně tleskat, protože by se poškodilo přerušením silného zážitku, kterého se mu dostává. Tuhle inscenaci miluji, už je to droga. Ve Vašem podání jsem ji viděl již sedmkrát. Při tom jsem nedávno spočítal, že jsem (včetně tří přenosů do kina) viděl za život nejméně dvanáct různých inscenací Prokofjevova baletu, takže je s čím porovnávat.

         Pro mne jste přední představitelkou přístupu, který velmi obdivuji, kdy dokonalá technika je předpokladem, ale ne obsahem ani východiskem výkonu a sdělení. Váš tanec pro mne prostě nelze redukovat na posloupnost kroků, skoků a póz, ale vždy tam cítím něco víc. Něco, co neumím - a možná ani nelze - pojmenovat, ale stojí to za to vidět a prožívat znovu a znovu. Na Valmontovi jsem dnes potřetí a v obou předchozích případech to pro mne citově začalo až Vaším prvním tancem, ač ostatní tanečníky také dobře znám a mám je rád.

         Přemýšlel jsem, čím bych Vám mohl udělat radost. Květiny nebo dobré pití jsem zavrhl, protože shnijí resp. se vypijí. Kromě diváckého koníčka sbírám grafické listy. Ne do šuplíku, ani jako investici, ale pro radost. Hned je rámuji a věším na zeď. A kochám se jimi nebo je dám jako dárek těm, které mám rád. Vybral jsem pro Vás obrázek, který mám asi 10 let a stále mne silně oslovuje. Snad se Vám bude také líbit.

         Přeji Vám hodně zdraví a štěstí jak v uměleckém, tak i v osobním a rodinném životě. A těším se na další shledávání s Vaším uměním

                                                                             Rudolf Kryl

Proč začínám znovu a co od blogu lze a co nelze očekávat

V roce 2008 jsem začal psát blog Kultura a zážitky. Na stará kolena jsem totiž začal hodně chodit do divadel a na výstavy a cítil jsem potřebu se nějak podělit o své zážitky s přáteli, kolegy, rodinou i studenty. Do té doby jsem čas od času posílal spamovací maily, což se brzy ukázalo jako pracné a především nevhodné. Původně jsem si představoval, že by do blogu přispívalo více lidí, proto jsem své glosy podepisoval jen šifrou rsk. Několik přátel jsem dokonce v jednotlivých případech k napsání glosy i přesvědčil. Ale taková idea se ukázala jako nerealistická. Tak jsem blog nadále chápal jen jako svůj.

Původně jsem měl ambice psát - byť krátké - glosy o skoro všech návštěvách divadel. To se ale nedalo stíhat, Důsledkem bylo, že jsem o (pro mne) důležitých zážitcích nakonec nenapsal vůbec, protože právě u nich jsem se snažil vše pořádně rozmyslet a trochu si pohrát i s formulacemi. A nedokázal jsem se rozhodnout, zda je pro mne důležitější "úplnost" pokrytí divadelních zážitků nebo psaní kvalitnějších glos.

  V roce 2012 jsem psaní blogu zanechal především pro to, že jsem nestíhal mnoho jiných důležitých věcí a měl výčitky svědomí, že se věnuji takové neužitečné činnosti, když mám jinde tolik nedodělků. Ne, že bych teď stíhal víc než před třemi lety, ale "oficiálních" povinností mi přece jen ubylo. Takže jsem se rozhodl blog obnovit. Asi opět bude především - i když ne jen - o divadle.

Vždy jsem glosy chápal jako čistě osobní a nesnažil se o nějakou "objektivní kritiku". Co by to taky bylo? Až na velmi vzácné výjimky jsem se nesetkal se žádným zdrojem kritiky, který by mne bavilo sledovat a něco by mi dal.
Neměl jsem a nemám nějaké literární ambice, jen mám někdy chuť své pocity a dojmy podrobněji formulovat, abych jim sám lépe porozuměl. Pokud by některé glosy byly zajímavé i pro někoho jiného, pochopitelně by mne to potěšilo.
Další funkcí blogu může být "památník". Časem totiž i na představení, která se mi moc líbila (skoro) zapomenu. A to je škoda.
Neplánuji proto nějaké pravidelné termíny zveřejňování glos a ani si nejsem jist jak dlouho s blogem vydržím. 
Nevím také, jestli budu psát víc úvah nebo jen krátkých tipů na zajímavá představení či události.
Uvidíme!