Julie a Romeo v Liberci

(Plno)hodnotná inscenace baletu Romeo a Julie v Liberci

scénář, režie, choreografie (a mnoho dalšího) Alena Pešková

 psáno z druhé premiéry  19.listopadu 2016

pracovní verze glosy

Jak jsem již v blogu psal,  mám Prokofjevův balet Romeo a Julie hrozně rád a snažím se vidět co nejvíc jeho inscenací. Proto jsem nemohl vynechat ani tu libereckou, o kterou se postarala (moje oblíbená) Alena Pešková. V onom přehledu jsem každé inscenaci dal nějaké jednoduché adjektivum. Pro tuto potřebuji přívlastky dva:

Shakespearovská a taneční

Nejprve nanečisto začnu tím druhým -  taneční. Hlavním obsahem, či chce-li "hrdinou", tohoto představení byl (pro mne) TANEC. Ne, není to u baletů samozřejmé, ani to samo o sobě nedělá dobré představení, proto se k tomu ještě vrátím. (Teď jsem si všiml, že přívlastek taneční jsem dal v přehledu jen londýnské inscenaci.)

Shakesperovská je inscenace hned ve dvou významech.

K oběma se ostatně autorka v programu k inscenaci otevřeně hlásí. Prvním je předsevzetí zachovat co největší věrnost Shakespearovu dramatu. Ten druhý (a pro mě důležitější) je, že autorka vycházela z možností svého souboru (jako principálka - tím byl i slavný dramatik).  Zdánlivě jsou tyto dva cíle protichůdné. Ale právě na takových úkolech se pozná kvalita tvůrců. A Alena Pešková se toho zhostila vskutku mistrovsky.

Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".

Liberecký soubor není příliš velký. Proto nemůže obsadit nejen hromadné scény, ale ani všechny osoby příběhu.

Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.

Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení  překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.

 Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu. 

Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru  - Rie Morita a Margaux Thomas.

Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.


Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon  byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.

Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon. 

Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .

Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.



Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos  mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny.

Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět. 

V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až  k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.   

Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.

Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou. 

Balet Romeo a Julie z Londýna

Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan
přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.

Romeové a Julie - vzpomínky na některé inscenace Prokofjevova baletu

Mé oblíbené inscenace Prokofjevova baletu

 Romeo a Julie

Kdybych mohl jmenovat jen jeden balet, který reprezentuje to, co se mi na tomto druhu umění líbí, byl by to Prokofjevův balet Romeo a Julie. ani na chvíli by mne nenapadlo jmenovat Labutí jezero, někdy sem napíši proč.

Prokofjevův balet i muzika k němu je pro mne jedním z nejdůležitějším a nejniterněji prožívaných zážitků v umění, nejen na divadle.  

Kdybych měl dostát titulku proporcionálně, musel bych teď dlouho psát o poslední inscenaci v Národním, kterou vytvořil Petr Zuzka, pak o  inscenaci Kennetha MacMillana v londýnském Královském divadle a pak teprve za dlouho o jiných. Jenže tahle glosa je zamýšlena jako příprava a rekapitulace východisek k takovému povídání o Zuskově představení.

Nemohu se přesně dopočítat, ale určitě jsem za svůj život viděl nejméně deset (asi spíš 13 nebo dokonce 15) různých inscenací tohoto baletu. Nebudu psát o všech, protože některé jsem viděl již dávno a pamatuji si třeba jen to, jak vypadala scéna. Navíc to bylo v dobách, kdy jsem se rozhodně nemohl považovat za baletního diváka a nebylo to pro mě důležité. Těm, o kterých se chci zmínit pro účely této glosy se pokusím přiřadit jednoduchá adjektiva (nejsou míněna moc vážně a už vůbec ne jako hodnocení):

• psychologická - soubor Národního divadla v Praze, choreografie Yuri Vámos - já viděl v roce 2008 
• mnou nedoceněná - soubor Balet Monte-Carlo, hostování v Praze (asi 2009) choreogafie J.Ch. Maillot
• divadelní - soubor Stutgartského baletu, choreografie John Cranko - já viděl v květnu 2009 v Madridu 
• moderní - soubor Semper Oper Drážďany, choreografie -Stijn Celis -  já viděl asi před 3 roky v Drážďanech 
• filosofující  a minimalistická soubor Národního divadla v Praze, choreografie Petr Zuzka, já viděl zatím 8 krát (to už brzy nebude pravda)
• ruská - soubor Bolšogo teatra z Moskvy choreograf Grigorovič, viděl jsem zhruba před rokem přenos do kina
• výpravná a taneční http://rk-rskii.blogspot.com/2016/02/balet-romeo-julie-z-londyna.html- soubor Královského divadla Londýn - choreograf Kenneth MacMillan, celkem třikrát přenos do kina 2014 a  2015
• provinční - soubor baletu Plzeňského divadla, choreograf L Vaculík, Plzeň 2016

Incenace Yuri Vámose v pražském Národním divadle

 

Skutečným podnětem k tomu, abych začal psát minulý blog bylo, že jsem si chtěl ujasnit a poté i explicite formulovat, proč a čím na mě zapůsobila inscenace Baletu Romeo a Julie od Yuri Vamose v Národním divadle.  Věnoval jsem tomu jednu z prvních jeho glos. Zabývám se tam touto inscenací velmi podrobně a asi bych to dnes nenapsal lépe než tenkrát, tak se dříve, než se na ni podávám dnešníma očima, budu citovat:

"Kdo čeká na drama o boji dvou rodů - bude zklamán, kdo bude čekat na očistný efekt tragedie mladé lásky na zaslepenou starší generaci - bude naštván. Nic takového se neděje. Co tedy vlastně "zbývá", o čem ta inscenace je? Pro mne především o atmosféře a psychologii (jak nemám to slovo rád) postav. Všechny "velké city" se odehrávají jen v duších aktérů - a diváků. Ti druzí k nim nejsou nijak vlezle nuceni. Já jsem (především) této Julii , Romeovi i Merkuciovi věřil (Kapuleti jsou i zde, jako v originálu, jen "do počtu" - podstatně psychologicky jednodušší), chápal jejich jednotlivé kroky (mluvím přece o baletu), reakce a postoje. Milostná dueta Romea a Julie nepostrádala citový náboj, nevydírala však diváky (byl to skřivan nebo ne?).

Klíčové pro celý dojem z inscenace pro mne byly dva (jistě méně než půlminutové) okamžiky v roli Julie. První po tom, co se s ní v balkonové scéně rozloučí Romeo, "sekne" sebou Julie na postel v gestikulaci patnáctiletého fracka, který nechápe, co se s ním děje a potřebuje si sám sobě ukázat, že je "v pohodě". Druhá - ještě silnější - je počátek jejího tance po požití jedu, kdy se Julie niterně diví, že se (zatím) nic neděje a nevylučuje, že jí ti dospělí "zase něco nakecali". To bylo však velmi subjektivní, a věřím, že si každý najde v inscenaci své "klíčové" scény nebo podlehne celkové atmosféře.

Tahle (chcete-li současná) Julie (okolo níž přezuřila, aniž ji zničila, pornorevoluce) nemohla mít chůvu, která by se jí košilatými vtípky snažila "uvést do života". Tahle Julie (i ostatní hrdinové dramatu, ale mě to zaujalo především na ní) je stále "sama za sebe", ani na okamžik za nějakou ideu, abstraktní cit či záměr autora.

V den, kdy jsem já v divadle byl, tančila Julii Adéla Pollertová, Romea Michal Štípa a Merkucia Alexander Katsapov. Těžko někdy na jejich výkony zapomenu a nedovedu si představit lepší představitele (i když - jak jsem si přečetl - druhé obsazení má být také zajímavé, Romea a Julii mají tančit čerství absolventi konzervatoře - že bych na to šel ještě dvakrát?). Adélu Pollertovou jsem takto zaregistroval poprvé, ač jsem ji jistě již viděl tančit mnohokrát. Oba pány dobře znám z mnoha inscenací. Michal Štípa mne velmi zaujal v baletu Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl (jistě o tomhle představení také napíšu), kde alternuje právě s Alexandrem Katsapovem.

Komu to doporučit či nedoporučit?
Na inscenaci rozhodně nechoďte, pokud máte vyhraněnou představu, jak by taková inscenace měla vypadat, nebo pokud jste dokonalými znalci Prokofjevovy muziky a dotkne se Vás její znesvěcení "rukou vandala".
Ostatním se to líbit bude a nemusíte při tom ani být přílišnými fandy baletu." 

Jak z té citace vyplývá, byl jsem uchvácen možností, že tanečně krásné baletní představení může mít i ambice Shakespeara vykládat, nejen "ilustrovat". V tomto smyslu to pro mne byl vlastně "iniciační" zážitek. Na představení jsem se znovu nedostal. A možná to bylo dobře.  
Je zajímavé, že ze všech inscenací, které jsem viděl, byly vzhledem k "výkladu smyslu" příběhu nejodvážnější obě poslední v Národním divadle.

Mnou nedoceněná inscenace Jean- Christophe Maillota

Těsně po Vámošově inscenaci jsem viděl při pražském hostování soubor Baletu Monte-Carlo Romea a Julie v inscenaci Jean- Christophe Maillota. Dodnes si některé scény pamatuji, ale tenkrát mě představení moc nezaujalo, takže jsem ho v původní glose odbyl jen formálním formulačním vtípkem. To, že to byla zřejmě moje velká chyba, mi došlo až při derniéře baletu Popelka tohoto choreografa v Národním divadle.  Popelka se moc mi líbila už při prvním shlédnutí. Na derniéře mi však podvědomě docvaklo, že těmahle očima jsem se měl dívat i na Romea a Julii.

"Klasická" inscenace Johna Cranka v podání Štutgartského baletu

Kromě divadelního koníčku mám ještě jednu silnou zálibu - snažím se vynahradit si to, že když jsem mladý, nemohli jsme cestovat a podnikám několikrát do roka výlety do zajímavých zemí a míst. Byl jsem třikrát ve Španělsku a kvůli Goyovým obrazům jsem vždy začínal a končil v Madridu. A v roce 2009 jsem měl štěstí, že tam právě hostoval Štutgrartský balet s Crankovou inscenací, na kterou se všichni odvolávají. Zde se asi omezím na citování tehdejší glosy:

"Představení ...bylo výborné, možná by se dalo bez hřešení říci dokonalé, ale vycházelo z jiného základního principu, než jsem zvyklý. Byla to totiž především (divadelní) podívaná - a tomu bylo přizpůsobeno a podřízeno zcela vše. Scéna byla velmi výpravná, kostýmy bohaté a (asi i) dobově věrné, sbor velký. Všichni sólisté i tanečníci sboru byli vynikající. Jejich výstupy nikdy nebyly "samoúčelným" předváděním baletní techniky, ale sloužily hře, která se hrála.

Dodatečně si uvědomuji, že do jisté míry měly tento rys i obě zmíněné Crankovy choreografie v Praze. ..... V našich krajích je většinou snaha postavit inscenaci především na nápadu, netradiční interpretaci nebo dokonce na humorném nadhledu a stylizaci.

Crankova choreografie byla velmi moderní a nápaditá. Mimo mnoha jiných mne zaujalo pade de deux Julie a bratra Lorenza. Nebylo jasné, zda si choreograf může tolik dovolit proto, že má tak výborný soubor, nebo zda soubor je tak výborný, protože má tak mimořádně dobrého choreografa. Na druhé straně se autor nesnažil nějak Shakespearovu předlohu vykládat, "jen" ji ve výtečném podání předvedl jako velkolepou podívanou. Přesto možná "do děje" i on zasáhl, např. vládce Verony vystupoval v této inscenaci jen jednou, takže ho mohl ztělesnit týž tanečník jako pátera Lorenza.
Cranko jistě Prokofjevovu hudbu nekrátil - představení trvalo bez přestávek 120 minut. K výbornému dojmu přispělo i to, že hudba nebyla z nahrávky, ale hrál ji výtečně na živo orchestr královského divadla, který obsazením byl daleko blíž České filharmonii než orchestru Národního divadla. Proto jsem, přestože jsem si koupil (drahý) lístek do 10 řady, moc blízko k tanečníkům neměl - asi jako z poslední řady v Národním.
Všichni sólisté byli, jak se dalo čekat, naprosto vynikající. Na představení, které jsem viděl, tančila Julii Alicia Amatrian, Romea Friedemann Vogel, Benvolia Wiliam Moore a Mercucia "starý známý" Filip Barankiewicz. Ne, že bych ho poznal na ulici (a on mne jistě také ne), ale mohli jsme ho několikrát vidět v Praze, například na představeních "Balet gala". Je to skutečně tanečník mimořádně technicky vybavený - skákal tak o 40 cm výš než ostatní. Malou českou dušičku může potěšit, že v tak vynikajícím souboru se uplatnil jako sólista český tanečník Jiří Jelínek - tančil Tybalda. Mezi méně významnými sólisty byla i další česká tanečnice.
Co ale dělá soubor skutečně velkým je kvalita sboru, ta byla mimořádná a je vidět, že si soubor může vybírat. Do "davových scén" byli přidáni i komedianti - Čech si okamžitě vzpomene na Prodanou nevěstu. Tady sice nebyl medvěd, ale zato kohout, slepice a několik kraviček.
Představení se mi velmi velmi líbilo a jsem moc rád, že jsem ho viděl, i když cena lístku byla pro mne skoro astronomická. ...."

Pokud mne informace neklamou, dávají teď toto provedení v Berlíně - to by mohlo stát a výlet.

Moderní inscenace Stijn Celise v Semper oper Drážďany

Byla to další inscenace, kterou jsem viděl v cizině. Tentokrát to nebyla náhoda. Do Drážďan jsem jel speciálně na tomhle představení. I když co se týče děje bylo představení (skoro) detailně věrné předloze, svým výtvarným a tanečním provedením (a tím i celkovým vyzněním) se snažilo být současné. Kostýmy tanečníků byly civilní současné (možná spíš ze šedesátých let), scéna odpovídajícím způsobem minimální. Taneční styl byl také zcela soudobý - ani stopa po renesanci. A bylo to krásné a působivé představení. Výkony celého sboru i sólistů se mi moc líbily. Vybral jsem si večer, kdy Romea tančil Jiří Bubeníček. 

Inscenace Jurije Grigoroviče z Bolšogo Teatra z Moskvy

Představení jsem viděl jako přenos do kina asi před rokem. Líbilo se mi, ale měl jsem pocit, že bylo podstatnější, že šlo o balet Bojšogo teatra (a jeho "atletický" styl baletu) než že šlo o Prokofjeva a Romea a Julii. Choreograf Jurij Grigorovič de facto přenesl svoji inscenaci z Paříže. Možná jsem předpojatý, ale zdá se mi, že Rusové ještě pro skutečně kvalitní provedení Romea a Julie nedorostli. Docela bych se těšil až se to změní. Možná je to ale jen ve mě, jedno představení tohoto souboru mne už za srdce vzalo.

Výpravná a svrchovaně taneční podívaná v inscenaci Kennetha MacMillana
 v Královském divadle v Londýně 

Kvalita divadelních představení se nedá objektivně srovnávat do nějakých žebříčků. A to ani při vědomí, že je prožitek subjektivní a ještě ovlivněn mnoha jinými faktory. Přesto kdybych měl vybrat inscenace Romea a Julie, kterých si cením nejvíc, byla by to spolu s Zuskou choreografii právě tato podívaná z Londýna, kterou jsem viděl třikrát jako přenos do kina - dokonce ve dvou obsazeních. Protože tahle glosa začíná být neúnosně dlouhá, věnuji tomuto výtečnému představení samostatnou glosu. 

Inscenace Libora Vaculíka v Plzeňském divadle

Poslední inscenací, kterou jsem viděl bylo plzeňské provedení choreografie Libora Vaculíka. Upřimně řečeno mne moc nezaujalo ani koncepcí ani provedením. Není to však tím, že bych se ofrňoval nad "provinčními" soubory. Speciálně plzeňského baletu si hodně vážím. Viděl jsem již pět jejich představení, některá patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Určitě aspoň o jednom napíši. A za necelý měsíc tam jedu na balet znovu. Tentokrát mi nevyhovovalo, že se autor spokojil jen s vyprávěním příběhu a také taneční výkony mne moc nezaujaly. 

Tak mi zbývá ještě napsat o londýnské (to už jsem stihl) a pražské inscenaci. 

Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl - Ostravská opera v Praze

Segej Prokofjev: Ohnivý anděl
9.listopadu 2015, Státní opera
soubor opery Národního divadla Moravskoslezského z Ostravy

Na operu nechodím moc často, přesto si však docela dovedu vybrat. Rozhodně jsem si nemohl nechat ujít hostování Ostravké opery a ještě s Prokofjevovou operou. Dobře vím, že opera v Ostravě má velmi zajímavý repertoár a velmi kvalitní soubor. A Prokofleva mám strašně rád. I když o opeře Ohnivý anděl jsem nevěděl nic. O pražském operním publiku hodně vypovídá, že na tuto skoro nehranou Prokofjevu operu bylo poloprázdno. Ale "my, co jsme přišli" jsme výkon i inscenační princip náležitě ocenili.

Látka opery je "šíleně" duchařská, asi by mne nenapadlo číst román Valerie Brjusova, ze kterého libreto vychází. O to víc však byl zajímavý koktejl zážitků a asociací vzniklý z hudby a faktu, že libreto napsal Prokofjev sám.
'
Dostalo se mi tak nepřímého potvrzení dojmu, který ve mě vyvolávala současná inscenace baletu Romeo a Julie od Petra Zusky. Tuto inscenaci miluji a viděl jsem již osmkrát. Připadá mi, že choreorgaf tím, že posunul inscenační důraz od příběhu samotného k obecnějším existenciálním otázkám vystihl "poselství" Prokofjevy hudby daleko lépe než čistě popisné inscenace baletu. 



Nechce se mi (a asi bych to moc ani neuměl) rozebírat jednotlivé složky představení. Omezím se na to, že šlo o mimořádně opravdové představení, kterému většina pražských inscenací může jen závidět. 

Moje album z děkovačky