Julie a Romeo v Liberci

(Plno)hodnotná inscenace baletu Romeo a Julie v Liberci

scénář, režie, choreografie (a mnoho dalšího) Alena Pešková

 psáno z druhé premiéry  19.listopadu 2016

pracovní verze glosy

Jak jsem již v blogu psal,  mám Prokofjevův balet Romeo a Julie hrozně rád a snažím se vidět co nejvíc jeho inscenací. Proto jsem nemohl vynechat ani tu libereckou, o kterou se postarala (moje oblíbená) Alena Pešková. V onom přehledu jsem každé inscenaci dal nějaké jednoduché adjektivum. Pro tuto potřebuji přívlastky dva:

Shakespearovská a taneční

Nejprve nanečisto začnu tím druhým -  taneční. Hlavním obsahem, či chce-li "hrdinou", tohoto představení byl (pro mne) TANEC. Ne, není to u baletů samozřejmé, ani to samo o sobě nedělá dobré představení, proto se k tomu ještě vrátím. (Teď jsem si všiml, že přívlastek taneční jsem dal v přehledu jen londýnské inscenaci.)

Shakesperovská je inscenace hned ve dvou významech.

K oběma se ostatně autorka v programu k inscenaci otevřeně hlásí. Prvním je předsevzetí zachovat co největší věrnost Shakespearovu dramatu. Ten druhý (a pro mě důležitější) je, že autorka vycházela z možností svého souboru (jako principálka - tím byl i slavný dramatik).  Zdánlivě jsou tyto dva cíle protichůdné. Ale právě na takových úkolech se pozná kvalita tvůrců. A Alena Pešková se toho zhostila vskutku mistrovsky.

Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".

Liberecký soubor není příliš velký. Proto nemůže obsadit nejen hromadné scény, ale ani všechny osoby příběhu.

Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.

Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení  překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.

 Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu. 

Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru  - Rie Morita a Margaux Thomas.

Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.


Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon  byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.

Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon. 

Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .

Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.



Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos  mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny.

Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět. 

V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až  k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.   

Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.

Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou. 

Další výlet na balet do Plzně - Svěcení jara

Balet Svěcení jara

hudba Igor Stravinskij
choreografie a režie: Alena Pešková

Malá scéna  Nového divadla v Plzni
21.února 2016

Tak jsem si udělal již čtvrtý výlet na balet do Plzně a byl jsem nadšen. Byla to již  sedmá choreografie Aleny Peškové, kterou jsem viděl.
Určitě Na představení půjdu ještě jednou!

 Když jsem obnovil psaní divadelního blogu, udělal jsem si jakýsi dramaturgický návrh na prvních asi 15 glos, které bych chtěl napsat. Mezi nimi byla i glosa o této choreografce a - což je podstatné - umělecké vedoucí baletu v Liberci. Chtěl bych využít relativní znalost její tvorby a možná i východisek k vyjádření k obecnějším otázkám baletu a tanečního divadla v Česku. Abych to mohl udělat, musím však před tím napsat ještě dvě jiné glosy. A nestíhám. Snad se k tomu jednou dostanu.

O tomhle konkrétním představení chci napsat přednostně proto, že chci silně doporučit jeho návštěvu.

Mám Stravinského hudbu obecně a Svěcení jara speciálně hodně rád. Balet na tuto hudbu jsem viděl již více krát.
Poprvé to bylo v roce 1974 v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě (byl jsem v Rusku na stáži z matematické logiky). Byla to původní choreografie a udělalo to na mne velký dojem. Mohlo to však jen tím, že pro mne hudba byla nová, pamatuji se však velmi málo, tehdy jsem ještě nebyl žádný baletní divák.

 Možná je už dnes původní choreografie "genderově neunosná". Ne, že bych si to sám myslel, ale setkal jsem se s velmi vypjatou negativní reakcí jedné z mých studentek (jejíchž názorů na divadlo jsem si jinak vážil) na představení alterny v Disku, které v roce 2013 režírovali SKUTŘi. Nebyl to balet, ale (skoro) taneční divadlo na téma Stravinského baletu. Mě se moc to líbilo. Bylo to vtipné m.j. kontrastem Stravinského hudby s moravskými lidovými písněmi a "dívčími" reakcemi. Ale bylo tam i "stylizované znásilnění dívčí oběti" (hrála ji znamenitě a velmi jemně Eliška Křenková). Ale ona studentka to brala velmi úporně. A vzala mi tu jistotu, že na divadle lze naznačit cokoli. Asi na všechny ty "korektnosti" jednou zajdeme (vlastně zajdete, já už se toho nedožiji).

Skutečně baletní inscenaci Svěcení jara jsem viděl dost dávno na festivalu Tanec Praha v tehdejší Sazka aréně v podání Kanadského baletu. Bylo to asi dobré "moderní" (jak to slovo nemám rád) pojetí. Ale žádné silné dojmy z představení nemám. Má to konkrétní viníky (z Čech). Asi o příčinách napíši, protože se mi zdá, že to má negativní důsledky (ne na mne) dodnes.

Další a poslední inscenací baletu, kterou jsem viděl,  byla Zuzkova choreografie v Národním divadle. Mám tvorbu Petra Zuzky moc rád, ale tahle inscenace mne moc nezaujala, i když si ji docela dobře pamatuji.




Je to strašné - teprve teď se dostávám k představení, které chci doporučit. Bylo mě jasné, že Alena Pešková bude chtít dát představení vlastní obsah - a docela jsem se na to těšil.



Inscenace se hraje v Malém sále Nového divadla, které má kapacitu asi 150 diváků. sedadla jsou uspořádána do podkovy, takže diváci obklopují tanečníky ze tří stran - a jsou tak blízko, že si na ně skoro můžete sáhnout. Já jsem měl lístek do první lajny na kraj, takže jsem viděl většinu akcí zblíska a ze strany nebo dokonce zezadu. Bylo to překvapující a velmi působivé.

Celé představení má poměrně složitou strukturu. Rámcem, který ji lemuje, bez kterého by nedrželo pohromadě, ale který (pro mne) nebyl tím hlavním,  je víceméně obvyklý baletní projev dvou hlavních postav - skladatele a jeho "múzy". Zobrazují tvůrčí úsilí skladatelovo a reakce na úspěchy a odsudky z řad publika. Tuto část doprovází Stravinského hudba, ale jiná než Svěcení jara. V této části mladí tanečníci sboru reprezentují ke skladateli nelítostné publikum. Pak si dívky zují špičky, všichni se převléknou - a začne to pravé, tanec na hudbu Svěcení jara.

Tato část je choreograficky i obsahově velmi nápaditá. Autorka zachovala fyzický způsob tance odpovídající charakteru hudby i záměru autora. Převzala - v trochu zobecněném významu - i princip oběti. Jako je u inscenací Aleny Peškové obvyklé, je velká pozornost věnována výtvarnému dojmu. Obrazy na scéně jsou nesmírně působivé. Já tam jednu chvíli vidět i plápolat plameny ohně tvořené červenými kostýmy tanečníků.
Původní idea baletu je oslava přírodních sil, které se na jaře obnovují. Autorka k jejich vyjádření použila zrní, které od začátku inscenace je připraveno ve velkých pytlích. V druhé části je použito "na tisíc způsobů". Tanečníci z něj vytvářejí různé obrazce, slouží jim k strukturování prostoru jeviště (např. uvěznění objeti), konstruují a zametou z něj mandalu, je symbolem potravy a spásou od hladu atp. Nemá cenu (a asi bych to nedokázal bez toho, abych si dělal při představení poznámky) abych se snažil vyjmenovat všechny způsoby použití tohoto symbolu přírodní životodárné síly. Byl to však nosný nápad, který byl plně využit. To se se zas tak často na divadle nevidí.     


Mladý soubor tančí očividně s velkým zaujetím  a radostí. Předává tak divákům obrovské množství energie. 

Na mě představení zapůsobilo hodně silně a určitě patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem v baletu viděl. Především bych chtěl vyzdvihnout kongeniální vystižení podstaty Stravinského hudby. 

 Je obdivuhodné jak silná představení lze nyní v "oblastních" divadlech  vidět. Rozhodl jsem se jet do Plzně nejen znovu na toto představení, ale navštívit i jiné tamní baletní inscenace.

První dojmy z inscenace, které jsem napsal ve vlaku na telefon 

Balet Romeo a Julie z Londýna

Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan
přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.

Romeové a Julie - vzpomínky na některé inscenace Prokofjevova baletu

Mé oblíbené inscenace Prokofjevova baletu

 Romeo a Julie

Kdybych mohl jmenovat jen jeden balet, který reprezentuje to, co se mi na tomto druhu umění líbí, byl by to Prokofjevův balet Romeo a Julie. ani na chvíli by mne nenapadlo jmenovat Labutí jezero, někdy sem napíši proč.

Prokofjevův balet i muzika k němu je pro mne jedním z nejdůležitějším a nejniterněji prožívaných zážitků v umění, nejen na divadle.  

Kdybych měl dostát titulku proporcionálně, musel bych teď dlouho psát o poslední inscenaci v Národním, kterou vytvořil Petr Zuzka, pak o  inscenaci Kennetha MacMillana v londýnském Královském divadle a pak teprve za dlouho o jiných. Jenže tahle glosa je zamýšlena jako příprava a rekapitulace východisek k takovému povídání o Zuskově představení.

Nemohu se přesně dopočítat, ale určitě jsem za svůj život viděl nejméně deset (asi spíš 13 nebo dokonce 15) různých inscenací tohoto baletu. Nebudu psát o všech, protože některé jsem viděl již dávno a pamatuji si třeba jen to, jak vypadala scéna. Navíc to bylo v dobách, kdy jsem se rozhodně nemohl považovat za baletního diváka a nebylo to pro mě důležité. Těm, o kterých se chci zmínit pro účely této glosy se pokusím přiřadit jednoduchá adjektiva (nejsou míněna moc vážně a už vůbec ne jako hodnocení):

• psychologická - soubor Národního divadla v Praze, choreografie Yuri Vámos - já viděl v roce 2008 
• mnou nedoceněná - soubor Balet Monte-Carlo, hostování v Praze (asi 2009) choreogafie J.Ch. Maillot
• divadelní - soubor Stutgartského baletu, choreografie John Cranko - já viděl v květnu 2009 v Madridu 
• moderní - soubor Semper Oper Drážďany, choreografie -Stijn Celis -  já viděl asi před 3 roky v Drážďanech 
• filosofující  a minimalistická soubor Národního divadla v Praze, choreografie Petr Zuzka, já viděl zatím 8 krát (to už brzy nebude pravda)
• ruská - soubor Bolšogo teatra z Moskvy choreograf Grigorovič, viděl jsem zhruba před rokem přenos do kina
• výpravná a taneční http://rk-rskii.blogspot.com/2016/02/balet-romeo-julie-z-londyna.html- soubor Královského divadla Londýn - choreograf Kenneth MacMillan, celkem třikrát přenos do kina 2014 a  2015
• provinční - soubor baletu Plzeňského divadla, choreograf L Vaculík, Plzeň 2016

Incenace Yuri Vámose v pražském Národním divadle

 

Skutečným podnětem k tomu, abych začal psát minulý blog bylo, že jsem si chtěl ujasnit a poté i explicite formulovat, proč a čím na mě zapůsobila inscenace Baletu Romeo a Julie od Yuri Vamose v Národním divadle.  Věnoval jsem tomu jednu z prvních jeho glos. Zabývám se tam touto inscenací velmi podrobně a asi bych to dnes nenapsal lépe než tenkrát, tak se dříve, než se na ni podávám dnešníma očima, budu citovat:

"Kdo čeká na drama o boji dvou rodů - bude zklamán, kdo bude čekat na očistný efekt tragedie mladé lásky na zaslepenou starší generaci - bude naštván. Nic takového se neděje. Co tedy vlastně "zbývá", o čem ta inscenace je? Pro mne především o atmosféře a psychologii (jak nemám to slovo rád) postav. Všechny "velké city" se odehrávají jen v duších aktérů - a diváků. Ti druzí k nim nejsou nijak vlezle nuceni. Já jsem (především) této Julii , Romeovi i Merkuciovi věřil (Kapuleti jsou i zde, jako v originálu, jen "do počtu" - podstatně psychologicky jednodušší), chápal jejich jednotlivé kroky (mluvím přece o baletu), reakce a postoje. Milostná dueta Romea a Julie nepostrádala citový náboj, nevydírala však diváky (byl to skřivan nebo ne?).

Klíčové pro celý dojem z inscenace pro mne byly dva (jistě méně než půlminutové) okamžiky v roli Julie. První po tom, co se s ní v balkonové scéně rozloučí Romeo, "sekne" sebou Julie na postel v gestikulaci patnáctiletého fracka, který nechápe, co se s ním děje a potřebuje si sám sobě ukázat, že je "v pohodě". Druhá - ještě silnější - je počátek jejího tance po požití jedu, kdy se Julie niterně diví, že se (zatím) nic neděje a nevylučuje, že jí ti dospělí "zase něco nakecali". To bylo však velmi subjektivní, a věřím, že si každý najde v inscenaci své "klíčové" scény nebo podlehne celkové atmosféře.

Tahle (chcete-li současná) Julie (okolo níž přezuřila, aniž ji zničila, pornorevoluce) nemohla mít chůvu, která by se jí košilatými vtípky snažila "uvést do života". Tahle Julie (i ostatní hrdinové dramatu, ale mě to zaujalo především na ní) je stále "sama za sebe", ani na okamžik za nějakou ideu, abstraktní cit či záměr autora.

V den, kdy jsem já v divadle byl, tančila Julii Adéla Pollertová, Romea Michal Štípa a Merkucia Alexander Katsapov. Těžko někdy na jejich výkony zapomenu a nedovedu si představit lepší představitele (i když - jak jsem si přečetl - druhé obsazení má být také zajímavé, Romea a Julii mají tančit čerství absolventi konzervatoře - že bych na to šel ještě dvakrát?). Adélu Pollertovou jsem takto zaregistroval poprvé, ač jsem ji jistě již viděl tančit mnohokrát. Oba pány dobře znám z mnoha inscenací. Michal Štípa mne velmi zaujal v baletu Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl (jistě o tomhle představení také napíšu), kde alternuje právě s Alexandrem Katsapovem.

Komu to doporučit či nedoporučit?
Na inscenaci rozhodně nechoďte, pokud máte vyhraněnou představu, jak by taková inscenace měla vypadat, nebo pokud jste dokonalými znalci Prokofjevovy muziky a dotkne se Vás její znesvěcení "rukou vandala".
Ostatním se to líbit bude a nemusíte při tom ani být přílišnými fandy baletu." 

Jak z té citace vyplývá, byl jsem uchvácen možností, že tanečně krásné baletní představení může mít i ambice Shakespeara vykládat, nejen "ilustrovat". V tomto smyslu to pro mne byl vlastně "iniciační" zážitek. Na představení jsem se znovu nedostal. A možná to bylo dobře.  
Je zajímavé, že ze všech inscenací, které jsem viděl, byly vzhledem k "výkladu smyslu" příběhu nejodvážnější obě poslední v Národním divadle.

Mnou nedoceněná inscenace Jean- Christophe Maillota

Těsně po Vámošově inscenaci jsem viděl při pražském hostování soubor Baletu Monte-Carlo Romea a Julie v inscenaci Jean- Christophe Maillota. Dodnes si některé scény pamatuji, ale tenkrát mě představení moc nezaujalo, takže jsem ho v původní glose odbyl jen formálním formulačním vtípkem. To, že to byla zřejmě moje velká chyba, mi došlo až při derniéře baletu Popelka tohoto choreografa v Národním divadle.  Popelka se moc mi líbila už při prvním shlédnutí. Na derniéře mi však podvědomě docvaklo, že těmahle očima jsem se měl dívat i na Romea a Julii.

"Klasická" inscenace Johna Cranka v podání Štutgartského baletu

Kromě divadelního koníčku mám ještě jednu silnou zálibu - snažím se vynahradit si to, že když jsem mladý, nemohli jsme cestovat a podnikám několikrát do roka výlety do zajímavých zemí a míst. Byl jsem třikrát ve Španělsku a kvůli Goyovým obrazům jsem vždy začínal a končil v Madridu. A v roce 2009 jsem měl štěstí, že tam právě hostoval Štutgrartský balet s Crankovou inscenací, na kterou se všichni odvolávají. Zde se asi omezím na citování tehdejší glosy:

"Představení ...bylo výborné, možná by se dalo bez hřešení říci dokonalé, ale vycházelo z jiného základního principu, než jsem zvyklý. Byla to totiž především (divadelní) podívaná - a tomu bylo přizpůsobeno a podřízeno zcela vše. Scéna byla velmi výpravná, kostýmy bohaté a (asi i) dobově věrné, sbor velký. Všichni sólisté i tanečníci sboru byli vynikající. Jejich výstupy nikdy nebyly "samoúčelným" předváděním baletní techniky, ale sloužily hře, která se hrála.

Dodatečně si uvědomuji, že do jisté míry měly tento rys i obě zmíněné Crankovy choreografie v Praze. ..... V našich krajích je většinou snaha postavit inscenaci především na nápadu, netradiční interpretaci nebo dokonce na humorném nadhledu a stylizaci.

Crankova choreografie byla velmi moderní a nápaditá. Mimo mnoha jiných mne zaujalo pade de deux Julie a bratra Lorenza. Nebylo jasné, zda si choreograf může tolik dovolit proto, že má tak výborný soubor, nebo zda soubor je tak výborný, protože má tak mimořádně dobrého choreografa. Na druhé straně se autor nesnažil nějak Shakespearovu předlohu vykládat, "jen" ji ve výtečném podání předvedl jako velkolepou podívanou. Přesto možná "do děje" i on zasáhl, např. vládce Verony vystupoval v této inscenaci jen jednou, takže ho mohl ztělesnit týž tanečník jako pátera Lorenza.
Cranko jistě Prokofjevovu hudbu nekrátil - představení trvalo bez přestávek 120 minut. K výbornému dojmu přispělo i to, že hudba nebyla z nahrávky, ale hrál ji výtečně na živo orchestr královského divadla, který obsazením byl daleko blíž České filharmonii než orchestru Národního divadla. Proto jsem, přestože jsem si koupil (drahý) lístek do 10 řady, moc blízko k tanečníkům neměl - asi jako z poslední řady v Národním.
Všichni sólisté byli, jak se dalo čekat, naprosto vynikající. Na představení, které jsem viděl, tančila Julii Alicia Amatrian, Romea Friedemann Vogel, Benvolia Wiliam Moore a Mercucia "starý známý" Filip Barankiewicz. Ne, že bych ho poznal na ulici (a on mne jistě také ne), ale mohli jsme ho několikrát vidět v Praze, například na představeních "Balet gala". Je to skutečně tanečník mimořádně technicky vybavený - skákal tak o 40 cm výš než ostatní. Malou českou dušičku může potěšit, že v tak vynikajícím souboru se uplatnil jako sólista český tanečník Jiří Jelínek - tančil Tybalda. Mezi méně významnými sólisty byla i další česká tanečnice.
Co ale dělá soubor skutečně velkým je kvalita sboru, ta byla mimořádná a je vidět, že si soubor může vybírat. Do "davových scén" byli přidáni i komedianti - Čech si okamžitě vzpomene na Prodanou nevěstu. Tady sice nebyl medvěd, ale zato kohout, slepice a několik kraviček.
Představení se mi velmi velmi líbilo a jsem moc rád, že jsem ho viděl, i když cena lístku byla pro mne skoro astronomická. ...."

Pokud mne informace neklamou, dávají teď toto provedení v Berlíně - to by mohlo stát a výlet.

Moderní inscenace Stijn Celise v Semper oper Drážďany

Byla to další inscenace, kterou jsem viděl v cizině. Tentokrát to nebyla náhoda. Do Drážďan jsem jel speciálně na tomhle představení. I když co se týče děje bylo představení (skoro) detailně věrné předloze, svým výtvarným a tanečním provedením (a tím i celkovým vyzněním) se snažilo být současné. Kostýmy tanečníků byly civilní současné (možná spíš ze šedesátých let), scéna odpovídajícím způsobem minimální. Taneční styl byl také zcela soudobý - ani stopa po renesanci. A bylo to krásné a působivé představení. Výkony celého sboru i sólistů se mi moc líbily. Vybral jsem si večer, kdy Romea tančil Jiří Bubeníček. 

Inscenace Jurije Grigoroviče z Bolšogo Teatra z Moskvy

Představení jsem viděl jako přenos do kina asi před rokem. Líbilo se mi, ale měl jsem pocit, že bylo podstatnější, že šlo o balet Bojšogo teatra (a jeho "atletický" styl baletu) než že šlo o Prokofjeva a Romea a Julii. Choreograf Jurij Grigorovič de facto přenesl svoji inscenaci z Paříže. Možná jsem předpojatý, ale zdá se mi, že Rusové ještě pro skutečně kvalitní provedení Romea a Julie nedorostli. Docela bych se těšil až se to změní. Možná je to ale jen ve mě, jedno představení tohoto souboru mne už za srdce vzalo.

Výpravná a svrchovaně taneční podívaná v inscenaci Kennetha MacMillana
 v Královském divadle v Londýně 

Kvalita divadelních představení se nedá objektivně srovnávat do nějakých žebříčků. A to ani při vědomí, že je prožitek subjektivní a ještě ovlivněn mnoha jinými faktory. Přesto kdybych měl vybrat inscenace Romea a Julie, kterých si cením nejvíc, byla by to spolu s Zuskou choreografii právě tato podívaná z Londýna, kterou jsem viděl třikrát jako přenos do kina - dokonce ve dvou obsazeních. Protože tahle glosa začíná být neúnosně dlouhá, věnuji tomuto výtečnému představení samostatnou glosu. 

Inscenace Libora Vaculíka v Plzeňském divadle

Poslední inscenací, kterou jsem viděl bylo plzeňské provedení choreografie Libora Vaculíka. Upřimně řečeno mne moc nezaujalo ani koncepcí ani provedením. Není to však tím, že bych se ofrňoval nad "provinčními" soubory. Speciálně plzeňského baletu si hodně vážím. Viděl jsem již pět jejich představení, některá patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Určitě aspoň o jednom napíši. A za necelý měsíc tam jedu na balet znovu. Tentokrát mi nevyhovovalo, že se autor spokojil jen s vyprávěním příběhu a také taneční výkony mne moc nezaujaly. 

Tak mi zbývá ještě napsat o londýnské (to už jsem stihl) a pražské inscenaci. 

Vrcholný zážitek - Dáma s kaméliemi Johna Neumeiera podruhé - i vy máte ještě šanci

Poprvé jsem tento balet viděl (spolu s dánskou královnou) v Kodani v září 2014, kde hostoval hamburský balet. Představení se mi moc líbilo. O svém nejen baletním výletu do Kodaně možná ještě napíšu.

Díky antibiotikům jsem nemusel nechat propadnout lístek na přenos téhož baletu, který John Neumeier nastudoval se souborem moskevského divadla Bolšoj. A bylo to nesmírně silné představení s dokonalýmí výkony všech tanečníků.

Sólisté byli naprosto skvělí - na hranici snů. Světlanu Zacharovou jsem viděl (v přenosech) už hodněkrát, vždy byla technicky perfektní. Teprve v téhle roli si mne však - navždy - získala. Božský výkon! Ze srdce jí tuto roli přeji. Zaslouží si ji stejně jako si tahle role zaslouží její výkon.

Podstatu kouzla této inscenace vystihl v přestávkovém rozhovoru tanečník, který tančil Armanda kdysi na první premiéře (asi ve Stutgartu): "V tomhle baletu nestačí být naplno tanečníkem, ale každý představitel musí být především naplno člověkem. Není v něm jediná samoúčelná pirueta nebo skok."

Chodím na balet obecně hodně, tedy i na přenosy z Bolšoje. Pochopitelně obdivuji technickou úroveň souboru (oni používají termín "atletický" styl), ale většinou mě představení nevzala za srdce. Speciálně jsem neměl nikdy velkou touhu vidět představení znovu.  


Dáma s kaméliemi je výjimka - i Vy máte ještě šanci:

Přenos se opakuje v neděli 10.ledna 2015 v kině Radotín

 od 16 hodin. Hodně návštěvu doporučuji!  

Abych nezapomněl, k celkovému dojmu z inscenace přispěl i velmi podařený výběr z hudby Friderica Chopina. 

Sami tanečníci v rozhovorech poukazovali na jednu z příčin mimořádných kvalit inscenace. vyprávěli, že jim John Neumeier po každém tréninku velmi dlouho vyprávěl o tom, jak chápe jednotlivé postavy hry.

Světlana Zacharová v přestávkovém rozhovoru prohlásila, že v této inscenaci vůbec nemyslí na techniku, ale "prostě prožívá život hlavní hrdinky, jak ji autor vytvořil". 

Na své si přijdete i v případě, že je pro Vás technika v baletu hodně podstatná. Kdyby se nasamplovalo 15-20 minutových smyček, jaké se obvykle z baletu dávají na Youtube, nedopadla by tahle choreografie vůbec špatně. 

Hodně se těším na reprizu!!!

Jak a proč jsem se stal (notorickým) baletním divákem? Jsou tři viníci: Šmok, Kilián a Zuska

Možná bude užitečné se na začátku obnoveného blogu pokusit odpovědět na otázku, kdy, jak a proč jsem se stal baletním divákem. 

Vlastně nevím. Nikdy jsem netančil, kromě tanečních, kde mi to nešlo ani mne to nebavilo. Lze ale označit tři viníky:

Pavla Šmoka, Jiřího Kiliána a Petra Zuzku.

Tito tři význační čeští choreografové mají hodně moc společného. O tom se jistě ještě pokusím napsat podrobněji jindy. Pro mne to je především nesmírná lidská a umělecká opravdovost, nadhled a obrovský smysl pro humor. 

Lapidárně řečeno:

• Pavel Šmok mi ukázal, že balet může být inteligentní, vtipný a velmi působivý.
• Jiří Kilián mi ukázal jak mnoho forem může balet mít, že studnice nápadů jednoho člověka může být zcela bezedná a že se balet "nemůže okoukat".
• Petr Zuzka kromě kvalitní vlastní tvorby probudil ve mě i touhu poznávat jiné styly a přístupy k baletu. Podařilo se mu vytvořil obrovsky kvalitní diváckou obec baletu Národního divadla, jejímž členem se cítím. 

Studio balet Praha - Pavel Šmok
V šedesátých a šedmdesátých letech jsem hodně prožíval novou vlnu českého filmu a éru malých divadel. A jako jedno z nich jsem objevil Studio balet Praha, které vedli Pavel Šmok a Luboš Ogoun. Chodil jsem na ně do Rokoka pravidelně, viděl všechny jejich inscenace, mnohé několikrát.  Vážil jsem si jich jako poctivého, inteligentního a velmi kvalitního souboru s osobitým humorem, který shodou okolností hraje balet. Celkový dojem i některé detailní zážitky ve mě zůstaly dodnes. Připomněl jsem si to při slavnostím galavečeru k jejich 50. výročí v roce 2014.

Intermezzo v Rusku
V polovině sedmdesátých let jsem byl na tříměsíční stáži (z matematické logiky) na Moskevské univerzitě. Abych se z toho nezjančil, chodil jsem hodně do divadel (nebylo to drahé). Protože jsem se bál, že činohře bych nerozuměl (jak se ke konci ukázalo, byl to omyl), začal jsem s operou a baletem. Zážitky to byly spíše (jak by se dnes řeklo) sociologické než divadelní. Přínosem bylo jen to, že jsem viděl hodně z baletní i operní klasiky, na což bych v Praze asi nešel. A také jsem poznal celou ekipu koní ze stájí Bolšogo teatra. Tehdy jich měli šest a jednoho osla pro Dona Qutichota.
Skutečně silné divadelní žážitky byly dva. Stravinského balet Svěcení jara zřejmě v původní choreografii v jakémsi menším divadle v tehdejším Leningradě a tři krátké opery s tanečním doprovodem také od Stravinského v Moskvě. Možná o tom někdy napíši víc.

Ani po návratu do Prahy jsem na balet prakticky nechodil, možná jsem viděl do poloviny osmdesátých let několik málo baletů v Národním divadle, ale nezanechalo to na mě žádný hlubší dojem.

Jiří Kilián a NDT
Ani nevím jak jsem tvorbu Jiřího Kiliána objevil, ale chodil jsem na všechna představení NDT v Praze resp. se díval na přenosy v televizi. Obrovský dojem na mne udělalo představení Arcimboldo 2000, se kterým hostovaly všechny tři soubory NDT v tehdejším Smetanově divadle. To už jsem začínal být baletním fandou. Od té doby jsem viděl určitě víc než 20 choreografií Jiřího Kilána v podání různých souborů nejen v Praze. O některých jsem stačil napsal glosu, o většině ne. Jedna z nich je o představení Ky-time, které na jeho počest počest uspořádalo Slovenské národní divadlo. Je obdivuhodné jak široký záběr tvorby Jiřího Kiliána je. Asi není jiný český umělec, který by obsadil ve svém oboru tak významné místo ve světovém měřítku.  

Petr Zuska  - Národní divadlo
Jsem přesvědčen, že kdyby do Národního Petr Zuzka nepřišel a zdejší baletní soubor by pokračoval v tehdejším směru, asi bych se skutečně baletním divákem nestal. Velmi rychle jsem si oblíbil jak vlastní tvorbu Petra Zuzky, tak většinu velmi zajímavého repertoáru. Při festivalu Zuska X v době 10 let jeho působení v Národním divadle jsem zjistil, že jsem viděl určitě víc než 80 procent toho, co v Praze během té doby od něj vidět šlo. A většinu inscenací dvakrát i vícekrát. Romea a Julii dokonce osmkrát. Určitě o tom ještě napíši podrobněji.
Skutečně obdivuhodné však je že se zásluhou Petra Zuzky podařilo vytvořit široký kádr velmi kvalitního a věrného publika. Jen v málokterém vícesouborovém divadle je balet jasně nejúspěšnější u diváků. I když to nemohu přímo ověřit, vše nasvědčuje i tomu, že i uvnitř  souboru baletu Národního divadla vládne dobrá atmosféra. 

Považuji působení Petra Zuzky v Národním divadle za velmi významný přínos ke kvalitě kulturního života v Praze. Kdybychom měli jiného prezidenta, asi bych se snažil angažovat v tom, aby to bylo příslušně oceněno státním vyznamenáním.

Závislost

V každé z posledních sezón jsem včetně přenosů do kin byl na baletu víc než čtyřicetkrát  (pochopitelně některé inscenace jsem viděl vícekrát). Do tohoto počtu nezapočítávám představení tanečního či pohybového divadla, které také nezanedbávám. Mám tedy  nakoukáno poměrně dost. Pochopitelně ne všechna představení mne nadchla, ale zajímavé je, že těch, které jsem pro sebe hodnotil jako nezajímavé nebo špatné, nebylo určitě o moc víc než pět. 

Napotřetí odevzdaný dopis - Marta Drastíková

Po tom, co jsem na podzim 2014 podruhé viděl Valmonta, jsem se rozhodl, že napíši Martě Drastíkové dopis, ale nějak jsem se k tomu neměl. I když jsem dost přesně věděl, co v něm bude. Mezitím jsem si zamiloval balet Romeo a Julie, ve kterém s Ondřejem Vinklátem vytvořili báječný pár.
Nápad napsat dopis jsem doplnil o to, že bych jí mohl dát nějaký obrázek ze své sbírky. V červnu 2015 před představeními Romea a Julie, které natáčela televize (a na nichž jsem nemohl chybět), jsem obrázek vybral a zabalil, ale nějak jsem přestal být spokojen s textem již napsaného dopisu, tak z předání zase sešlo.
Došlo k němu až po roce na mém třetím Valmontovi 6.září 2015. Netušil jsem, že to bylo to správné datum k předání dárku i dopisu.
Jak jsem se dodatečně dověděl, bylo to poslední vystoupení Marty Drastíkové na scéně ND před odchodem na mateřskou dovolenou. Tak asi dostaly některé formulace dopisu hlubší význam. Možná se věci nemají uspěchávat. A fakt, že vložíte-li do nějakého počinu srdce, účinek to násobí, platí možná nejen pro umělce, ale i pro diváky.  

Text dopisu (mám od pí Marty souhlas s jeho uveřejněním): 

Milá paní Drastíková,

         chtěl bych Vám alespoň tímto způsobem poděkovat za mnoho hlubokých zážitků, které jste mi svým uměním poskytla. Mám hodně rád balet i taneční divadlo, ale nikoli v ryze "tělocvičném" pojetí, kdy na jevišti všichni stojí a uprostřed sólista vystřihne pár piruet nebo skoků, aby z obecenstva vyloudil potlesk (někdy do konce za tímto účelem přestane hrát i hudba). Jsem moc rád, že tohle se v Národním moc nepěstuje. Nevím, jestli jste si toho všimla, ale v prvním jednání Romea a Julie si obecenstvo prostě netroufne průběžně tleskat, protože by se poškodilo přerušením silného zážitku, kterého se mu dostává. Tuhle inscenaci miluji, už je to droga. Ve Vašem podání jsem ji viděl již sedmkrát. Při tom jsem nedávno spočítal, že jsem (včetně tří přenosů do kina) viděl za život nejméně dvanáct různých inscenací Prokofjevova baletu, takže je s čím porovnávat.

         Pro mne jste přední představitelkou přístupu, který velmi obdivuji, kdy dokonalá technika je předpokladem, ale ne obsahem ani východiskem výkonu a sdělení. Váš tanec pro mne prostě nelze redukovat na posloupnost kroků, skoků a póz, ale vždy tam cítím něco víc. Něco, co neumím - a možná ani nelze - pojmenovat, ale stojí to za to vidět a prožívat znovu a znovu. Na Valmontovi jsem dnes potřetí a v obou předchozích případech to pro mne citově začalo až Vaším prvním tancem, ač ostatní tanečníky také dobře znám a mám je rád.

         Přemýšlel jsem, čím bych Vám mohl udělat radost. Květiny nebo dobré pití jsem zavrhl, protože shnijí resp. se vypijí. Kromě diváckého koníčka sbírám grafické listy. Ne do šuplíku, ani jako investici, ale pro radost. Hned je rámuji a věším na zeď. A kochám se jimi nebo je dám jako dárek těm, které mám rád. Vybral jsem pro Vás obrázek, který mám asi 10 let a stále mne silně oslovuje. Snad se Vám bude také líbit.

         Přeji Vám hodně zdraví a štěstí jak v uměleckém, tak i v osobním a rodinném životě. A těším se na další shledávání s Vaším uměním

                                                                             Rudolf Kryl