Julie a Romeo v Liberci

(Plno)hodnotná inscenace baletu Romeo a Julie v Liberci

scénář, režie, choreografie (a mnoho dalšího) Alena Pešková

 psáno z druhé premiéry  19.listopadu 2016

pracovní verze glosy

Jak jsem již v blogu psal,  mám Prokofjevův balet Romeo a Julie hrozně rád a snažím se vidět co nejvíc jeho inscenací. Proto jsem nemohl vynechat ani tu libereckou, o kterou se postarala (moje oblíbená) Alena Pešková. V onom přehledu jsem každé inscenaci dal nějaké jednoduché adjektivum. Pro tuto potřebuji přívlastky dva:

Shakespearovská a taneční

Nejprve nanečisto začnu tím druhým -  taneční. Hlavním obsahem, či chce-li "hrdinou", tohoto představení byl (pro mne) TANEC. Ne, není to u baletů samozřejmé, ani to samo o sobě nedělá dobré představení, proto se k tomu ještě vrátím. (Teď jsem si všiml, že přívlastek taneční jsem dal v přehledu jen londýnské inscenaci.)

Shakesperovská je inscenace hned ve dvou významech.

K oběma se ostatně autorka v programu k inscenaci otevřeně hlásí. Prvním je předsevzetí zachovat co největší věrnost Shakespearovu dramatu. Ten druhý (a pro mě důležitější) je, že autorka vycházela z možností svého souboru (jako principálka - tím byl i slavný dramatik).  Zdánlivě jsou tyto dva cíle protichůdné. Ale právě na takových úkolech se pozná kvalita tvůrců. A Alena Pešková se toho zhostila vskutku mistrovsky.

Balet začíná citací Shakespearova textu - zatím ještě překládaného. Vysloveně furiantským kouskem je to, že po přestávce hlavní představitelé (pro oba je angličtina rodným jazykem) recitují v originále slavný ornitologický dialog (byl to slavík nebo skřivan?) bez překladu. Je dobře, že se to nesnažili "hrát", ale jen recitovali a mohli tak "plynule" přejít do opojného milostného tance. Myslím, že si dovedu představit radost, kterou autorka musela v souvislosti s tímto nápadem pociťovat nejméně dvakrát, když ji to napadlo a když to na premiéře "klaplo".

Liberecký soubor není příliš velký. Proto nemůže obsadit nejen hromadné scény, ale ani všechny osoby příběhu.

Bylo tedy třeba nějak realizovat posuny v ději. Autorka to vyřešila velmi nápaditě. Zařadila do inscenace krátké filmové dotáčky. Ty byly dostatečně "stručné", výtvarně stylizované a nevnucující se, aby poskytly vodítko těm, kteří to potřebovali a přitom nerozbily balet na pouhou posloupnost tanečních čísel.

Při představení jsem o tom takhle "analyticky" nepřemýšlel, ale užíval si mého oblíbeného baletu, všechno mělo přirozený průběh. Často jsem byl dalším vývojem představení  překvapen, většinou jsem spoluprožíval city tanečníků.

 Až dodatečně jsem si uvědomil, že to nebylo samo sebou, ale že za tím stálo hodně netriviálního (omlouvám se za ten matematický termín) přemýšlení a velké inscenační zkušenosti autorského kolektivu. 

Tak mohu pomalu vrátit k adjektivu taneční. K téhle formulaci měla vedla očividná radost celého souboru z toho, jak si pěkně zatančili. Netýká se to jen sólistů, o kterých se ještě zmíním, ale celého souboru. Já jsem si zapamatoval výraz očí dvou členek sboru  - Rie Morita a Margaux Thomas.

Malý počet tanečníků vedl nepřímo i k tomu, že inscenace nebyla "doslovně popisná", ale zdravě abstraktní. Např. šermířských soubojů se účastnila i dámská část souboru.


Hlavní postavou je Julie. Tato role je pro každou baletku výjimečnou příležitostí. A Annabel Pearce se jí zhostila mimořádně dobře. Její výkon  byl jak po stránce technické, tak především pocitové, nesmírně působivý. Viděl jsem ji tančit už vícekrát a neuměl jsem si představit, co se v ní skrývá.

Výkon Mischy Halla byl v roli Romea také výborný, mimořádně vyzrálý. Tanečník mě zaujal mimo jiné i tím, že netančil jen "na sebe", ale zdálo se, že větší pozornost než tomu, aby oslnil sám, věnoval podpoře partnerky. Fakt zamilovaný výkon. 

Další postavy v této inscenaci se nijak zvlášť nevydělovaly z výborného kolektivu .

Překvapivé to bylo u Merkucia, jehož postava hraje ve většině inscenací baletu (i u Shakespeara) obrovsky důležitou roli. Zde byl dost upozaděn, aniž by ale to narušilo celkový dojem.



Další postavou, o které bych se chtěl zmínit je chůva. Jak jsem už někde psal Jury Vámos  mě naučil, že nepřítomnost chůvy může být (i velkým) kladem. Zde chůva byla - a vůbec mě nevadila, naopak její role byla přirozená a "moderní" - byla to osoba Julii nejbližší a hrála důležitou roli ve fungování jejich rodiny.

Inscenací jsem byl nadšen a považuji ji za plnohodnotnou, která snese srovnání i v kategorii "bez rozdílu vah" mezi všemi ostatními, které jsem měl to štěstí vidět. 

V jednom ohledu - ve vyrovnanosti kvality různých aspektů od "obsahu", přes výtvarné řešení (včetně filmů), (nejen) choreografické nápady až  k výkonům tanečníků - by se dokonce v případě, že bych vyvářel žebříčky (což na této úrovni už nemá cenu), umístilo hodně vysoko.   

Upřímné blahopřání Aleně Peškové a všem jejím spolupracovníkům. Soubor se touto inscenací posunul zase o notný kus dál.

Všem patří můj dík. Doufám, že mi podaří vidět představení ještě jednou. 

Nestíhám

Nestíhám, ale zatím toho nenechám 

Když jsem se před víc než třemi měsíci rozhodl obnovit psaní divadelního blogu, bylo mi jasné, že to nebude lehké.
Ale je to horší než jsem si myslel. Prostě už nestíhám. Teď už je mi úplně jasné, že rozhodně nebude plnit funkci "přehledu" zajímavých inscenací, co jsem viděl.

Mám v hlavě rozmyšlených hodně témat, o kterých bych hodně chtěl něco napsat. Ale třeba je budu muset kvůli náročnosti formulace příslušných myšlenek vynechat, abych napsal aspoň něco.

Taky bych rád napsal něco o jiných žánrech než je balet a taneční divadlo (to jsem vlastně zatím strašně zanedbal, mám jen něco rozepsané).

Uvidíme.

Další výlet na balet do Plzně - Svěcení jara

Balet Svěcení jara

hudba Igor Stravinskij
choreografie a režie: Alena Pešková

Malá scéna  Nového divadla v Plzni
21.února 2016

Tak jsem si udělal již čtvrtý výlet na balet do Plzně a byl jsem nadšen. Byla to již  sedmá choreografie Aleny Peškové, kterou jsem viděl.
Určitě Na představení půjdu ještě jednou!

 Když jsem obnovil psaní divadelního blogu, udělal jsem si jakýsi dramaturgický návrh na prvních asi 15 glos, které bych chtěl napsat. Mezi nimi byla i glosa o této choreografce a - což je podstatné - umělecké vedoucí baletu v Liberci. Chtěl bych využít relativní znalost její tvorby a možná i východisek k vyjádření k obecnějším otázkám baletu a tanečního divadla v Česku. Abych to mohl udělat, musím však před tím napsat ještě dvě jiné glosy. A nestíhám. Snad se k tomu jednou dostanu.

O tomhle konkrétním představení chci napsat přednostně proto, že chci silně doporučit jeho návštěvu.

Mám Stravinského hudbu obecně a Svěcení jara speciálně hodně rád. Balet na tuto hudbu jsem viděl již více krát.
Poprvé to bylo v roce 1974 v nějakém menším divadle v tehdejším Leningradě (byl jsem v Rusku na stáži z matematické logiky). Byla to původní choreografie a udělalo to na mne velký dojem. Mohlo to však jen tím, že pro mne hudba byla nová, pamatuji se však velmi málo, tehdy jsem ještě nebyl žádný baletní divák.

 Možná je už dnes původní choreografie "genderově neunosná". Ne, že bych si to sám myslel, ale setkal jsem se s velmi vypjatou negativní reakcí jedné z mých studentek (jejíchž názorů na divadlo jsem si jinak vážil) na představení alterny v Disku, které v roce 2013 režírovali SKUTŘi. Nebyl to balet, ale (skoro) taneční divadlo na téma Stravinského baletu. Mě se moc to líbilo. Bylo to vtipné m.j. kontrastem Stravinského hudby s moravskými lidovými písněmi a "dívčími" reakcemi. Ale bylo tam i "stylizované znásilnění dívčí oběti" (hrála ji znamenitě a velmi jemně Eliška Křenková). Ale ona studentka to brala velmi úporně. A vzala mi tu jistotu, že na divadle lze naznačit cokoli. Asi na všechny ty "korektnosti" jednou zajdeme (vlastně zajdete, já už se toho nedožiji).

Skutečně baletní inscenaci Svěcení jara jsem viděl dost dávno na festivalu Tanec Praha v tehdejší Sazka aréně v podání Kanadského baletu. Bylo to asi dobré "moderní" (jak to slovo nemám rád) pojetí. Ale žádné silné dojmy z představení nemám. Má to konkrétní viníky (z Čech). Asi o příčinách napíši, protože se mi zdá, že to má negativní důsledky (ne na mne) dodnes.

Další a poslední inscenací baletu, kterou jsem viděl,  byla Zuzkova choreografie v Národním divadle. Mám tvorbu Petra Zuzky moc rád, ale tahle inscenace mne moc nezaujala, i když si ji docela dobře pamatuji.




Je to strašné - teprve teď se dostávám k představení, které chci doporučit. Bylo mě jasné, že Alena Pešková bude chtít dát představení vlastní obsah - a docela jsem se na to těšil.



Inscenace se hraje v Malém sále Nového divadla, které má kapacitu asi 150 diváků. sedadla jsou uspořádána do podkovy, takže diváci obklopují tanečníky ze tří stran - a jsou tak blízko, že si na ně skoro můžete sáhnout. Já jsem měl lístek do první lajny na kraj, takže jsem viděl většinu akcí zblíska a ze strany nebo dokonce zezadu. Bylo to překvapující a velmi působivé.

Celé představení má poměrně složitou strukturu. Rámcem, který ji lemuje, bez kterého by nedrželo pohromadě, ale který (pro mne) nebyl tím hlavním,  je víceméně obvyklý baletní projev dvou hlavních postav - skladatele a jeho "múzy". Zobrazují tvůrčí úsilí skladatelovo a reakce na úspěchy a odsudky z řad publika. Tuto část doprovází Stravinského hudba, ale jiná než Svěcení jara. V této části mladí tanečníci sboru reprezentují ke skladateli nelítostné publikum. Pak si dívky zují špičky, všichni se převléknou - a začne to pravé, tanec na hudbu Svěcení jara.

Tato část je choreograficky i obsahově velmi nápaditá. Autorka zachovala fyzický způsob tance odpovídající charakteru hudby i záměru autora. Převzala - v trochu zobecněném významu - i princip oběti. Jako je u inscenací Aleny Peškové obvyklé, je velká pozornost věnována výtvarnému dojmu. Obrazy na scéně jsou nesmírně působivé. Já tam jednu chvíli vidět i plápolat plameny ohně tvořené červenými kostýmy tanečníků.
Původní idea baletu je oslava přírodních sil, které se na jaře obnovují. Autorka k jejich vyjádření použila zrní, které od začátku inscenace je připraveno ve velkých pytlích. V druhé části je použito "na tisíc způsobů". Tanečníci z něj vytvářejí různé obrazce, slouží jim k strukturování prostoru jeviště (např. uvěznění objeti), konstruují a zametou z něj mandalu, je symbolem potravy a spásou od hladu atp. Nemá cenu (a asi bych to nedokázal bez toho, abych si dělal při představení poznámky) abych se snažil vyjmenovat všechny způsoby použití tohoto symbolu přírodní životodárné síly. Byl to však nosný nápad, který byl plně využit. To se se zas tak často na divadle nevidí.     


Mladý soubor tančí očividně s velkým zaujetím  a radostí. Předává tak divákům obrovské množství energie. 

Na mě představení zapůsobilo hodně silně a určitě patří k tomu nejpůsobivějšímu, co jsem v baletu viděl. Především bych chtěl vyzdvihnout kongeniální vystižení podstaty Stravinského hudby. 

 Je obdivuhodné jak silná představení lze nyní v "oblastních" divadlech  vidět. Rozhodl jsem se jet do Plzně nejen znovu na toto představení, ale navštívit i jiné tamní baletní inscenace.

První dojmy z inscenace, které jsem napsal ve vlaku na telefon 

Negativ - BodyVoiceBand

inspirováno Drtikolovými fotkami

Negativ

hudba Bohuslav Martinů
BodyVoiceBand
Jatka 78
3.února 2016 

O souboru BodyVoiceBand jsem tu již několikrát  - nadšeně - psal. Jejich další inscenace mne jen utvrdila v tom, že jsem svědkem něčeho, co žádná smyslupná historie divadla v Česku nebude moci pominout. Jenže nám - divákům - může být názor budoucích historiků ukradený. My si užíváme estetickou hostinu teď a tady.

část orchestru

Inscenace vznikla jako taneční doprovod raným jazzovým skladbám Bohuslava Martinů. První část je mixem více kratších skladem, v druhé zazní kompletní Kuchyňská revue.
A kvalita hudebního provedení je, přes vysokou laťku, kterou si soubor minulými inscenacemi nasadil, zcela mimořádná. Asi by byla zcela k poslouchání i "jen" jako akustický koncert. Jenže to by byla strašná škoda.






Mimořádná je i úroveň zpěvu sólistek. Určitě by se "snadno"zpěvem  uživily. I celý sbor zpívá velmi dobře.
Tanec je spíš "herecký" - to není nedostatek, ale v daném kontextu jednoznačně přednost.
Tím chci říci, že by herci nemohli konkurovat profesionálním tanečníkům, ale na druhé straně i to, že by velká většina tanečních profíků na ně neměla a nedokázala vytvořit tak působivé a ucelené dílo. Tohle adjektivum se častěji používá pro popis zpěvu, ve kterém nejde tolik o pěvecké finesy či hlasovou exhibici, ale o vyjádření smyslu a sdělení skladby.

Zde tedy jsme svědky produkce tanečně velmi nadaných mladých lidí, kteří tančí s obrovskou chutí a nasazením, ale kdykoli je to možné dají přednost "divadelnímu" efektu před tanečním.

Jako je u tohoto souboru obvyklé, je obrovská péče věnována výtvarnému dojmu. Až se nechce věřit, že je to možné. Tato stránka je ovlivněna fotografiemi (dnes) slavného dobového fotografa Drtikola. Pomocí vymakaných projekcí se na stěnách objevují stíny ve stylu jeho snímků. Prostě nádhera!




Potěšilo mne i to, že tuhle krásnou bandu přišla posílit moje oblíbená herečka Eva Leimbergerová, kterou si dobře pamatuji z DISKu i ze Švanďáku.

Nenechte si tohle představení ujít! Kde jinde nejsou takové zážitky k dostání?

 

 Moje album

Balet Romeo a Julie z Londýna

Překrásná a velmi taneční podívaná z Londýna

Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
balet Královské opery 
choreografie z roku 1964:
 Kenneth MacMillan
přenosy do kin 2015 a 2016


Ve své glose rekapitující nscenace Prokofjevova baletu, které jsem viděl, jsem už napsal, že tohle představení mě hodně vzalo za srdce a kdybych si měl vybrat dvě inscenace, tahle by byla jednou z nich. Viděl jsem ho třikrát. V roce 2015 tentýž přenos dvakrát a po roce ještě jeden přenos s jiným obsazením.


Choreografii vytvořil Kenneth MacMillan po shlédnutí Crankovy inscenace, o níž jsem také psal, v roce 1964. Je to tedy už "klasika". Ale je to pořád nesmírně svěží a působivé.


Samostatnou hodnotu tvoří výprava, především kostýmy. Všichni kromě Julie i sboristé mají na sobě skutečné módní kreace, vycházející z renesančních vzorů. To muselo stát majlant. Obyčejně mi takové věci spíš vadí, protože na sebe upoutávají zbytečně pozornost. To však není případ této inscenace.

Co inscenaci skutečně dominuje není výprava ani příběh sám, ale obrovsky nápaditá choreografie, která se tak hned nevidí. A všichni tanečníci zvládali náročné taneční figury s lehkostí, elánem, radostí z pohybu a vskutku mistrovsky. Mluvím nejen o sólistech, ale i o celém sboru, který je v této inscenaci skutečně veliký. Pochopitelně jsem to nepočítal a mnohdy bylo na jevišti určitě hodně přes padesát tanečníků. A byl velký požitek sledovat kteréhokoli z nich.


Jak už jsem napsal, viděl jsem po roce jiné obsazení. Je zajímavé, že jsem kromě tanečníka, který tančil Merkucia i podruhé, vlastně nezapamatoval žádný individuální výkon víc než jiné. Ani mne nenapadlo srovnávat obě tato obsazení. Tak byli všichni skvělí.


Vlastně s výjimkou jedné z hlavních tanečnic sboru. Byla zrzavá (ale věř tomu v době paruk) a určitě tančila v obou obsazeních. Její tanec mi z paměti už asi nevymizí.


Trochu mne pobavily komentáře mladinké představitelky Julie v druhém obsazení, která na otázku, co jí na roli nejvíc zaujalo odpověděla, "Julie byla vlastně první feministka". Měl jsem z toho strach, ale tančila výborně. Zdá se mi, že slovo pojmy feminismus/feministka ztratily úplně objektivní význam a každý je používá v libovolných situacích podle svého (často jako pozitivní hodnotu samu o sobě - bez konkrétního obsahu, nebo jako nadávku také nejasného významu).

Tohle představení bych mohl vidět ještě mnohokrát než bych se ho nabažil, možná dokonce libovolněkrát.  Byl to vskutku požitek.

Audience u královny - Benefice Ivy Janžurové

Peter Morgan: Audience u královny 
Stavovské divadlo 13.ledna 2016
režie Alice Nelis
v hlavní roli anglické královny Iva Janžurová

Mám Ivu Janžurovou moc rád již od dob, kdy jsme oba byli mladí. Obdivuji především to, že dokáže hrát velmi kvalitně každou roli, ať už je to komedie nebo drama. A navíc si vždy uměla sama ze sebe udělat legraci. Určitě to je jedna z nejlepších českých hereček všech dob. Proto jsem také moc chtěl vidět nové představení, ve kterém hraje hlavní roli.

Na představení Benefice u královny se skoro nedají sehnat lístky. Již se mi to jednou povedlo, ale lístek jsem pak bohužel musel přenechat kolegyni. Trochu mne překvapilo, že z představení nebyla moc nadšená. Po tom, co se mi podařilo sehnat lístek podruhé, už to chápu. Problém je ve hře samotné. Autor si vytkl náročný cíl - představit osobnost královny pomocí dialogů s ministerskými předsedy vlád, které se za jejího panování vystřídali. Je to velmi náročný úkol, podle mne se tak úplně nepovedl.

Připomíná mi to historku z učitelské praxe mého spolužáka:

Ještě za "hlubokého komunismu" vyprávěl středoškolákům při hodině matematiky o neeukleidovské  geometrii a zmínil se, že jedním z těch, kteří na ni přišli, byl ruský matematik Lobačevský. Na hodině byl inspektor. Když hodinu hodnotil, spolužáka pochválil, ale vytkl mu, že měl říci sovětský matematik, nejen ruský. Když byl upozorněn, že to bylo dlouho před říjnovou revolucí, dočkal se odpovědi, že "nevadí, že to není pravda, studenti to stejně nevědí, ale udělalo by to lepší dojem".

Hra na mne také působila tak, že autorovi šlo především o působivost.

Hra začíná tak, aby lidé znalí byli hned varováni:

"Každé úterý zhruba v 18:30 uděluje anglická královna soukromou audienci svému premiérovi. Není to povinnost. Není to zaneseno v ústavě."

To je fajn. Až na to, že anglická ústava neexistuje. Přesto se o ústavě mluví ve hře ještě jednou, naprosto nechápu proč, žádnou přidanou hodnotu to nedává..

To nic nemění na tom, že Iva Janžurová hraje fantasticky a všichni kolegové, kteří jí v rolích ministerských předsedů přihrávají, také vytěžili ze svých rolí maximum. Režisérka zvládla inscenaci, jejíž většina se odehrává ve dvou křesílkách (a hodila by se tedy na menší jeviště či do televize), velmi dobře.

Nebudete-li hledat intelektuální orgie, určitě se na představení vyplatí jít. 

Divadelní krása .... čistota formy a .... mládí

E.F.Burian: Vojna 
soubor BodyVoiceBand
Jatka 78
27.1.2016

Zhruba po roce jsem opět viděl slavné pásmo klasika našeho divadla. A opět jsem slintal blahy.
VoiceBandu při přestěhování do Jatek78 přirostlo Body, nic ale neztratili na elánu a citu pro formu.

Pokud bych měl představení stručně charakterizovat, stačil by jediný pojem (s mnoha přívlastky):

ČISTOTA

jazyka, hudební, pěvecká, pohybová, výtvarná, 

čistota divadelní formy a

........

čistota mládí

Moje album

Orlando - mimořádně poetické představení o.p.s. Masopust

Virginia Woolfová: Orlando
režie: Anna Petrželková
adaptace podle románu Virginie Woolfové a hry Lenky Lagronové: Tereza Marečková  a Anna Petrželková
hrají: Anežka Kubátová, Miloslav König, Martina Krátká, Tomáš Dianiška, Ivana Šolcová  
o.p.s. Masopust
Elliadova knihovna (II.p. Divadlo Na zábradlí)

Divadelní spolek Masopust se specializuje na uvádění velmi obtížně uchopitelných témat na jeviště. Vždy je to ohromně zajímavé. Mám pocit, že nejenom pro diváky, ale i pro herce.

Poprvé jsem viděl jejich Ibsenova Branda a napsal o něm do prvního blogu glosu.  Určitě chci napsat o jejich snažení další. Od té doby se mi daří vidět všechny jejich výtvory.

Orlando je jedno z nejkouzelnějších představení, které je možné v současné době v Praze vidět.
Viděl jsem ho již čtyřikrát a nemohu se nabažit. Vždy, když to hrají a já tam nejsem, mám pocit promarněné příležitosti.

Je to kondenzovaná poezie a fantazie jak v hudební, výtvarné, obsahové, tak především herecké složce. 

Hlavní postavu Orlanda hrají Anežka Kubátová (tu část, kdy je mužem) a Miloslav König (tu, kdy je ženou). Doufám, že vás závorky nevyděsily. 

Vězte, že v tomhle "kuse" je všechno možné - a hlavně všechno v rámci poetiky, kterou s radostí přijmete, opravdové a důvěryhodné. 

Oba herce mám hodně rád a sleduji jejich výkony již dlouho, ale myslím, že jsem je moc často neviděl tak soustředěné a uvolněné současně. Oba kromě jiného výborně zpívají a hrají jak na hračková piána, která se válejí po podlaze scény, tak na leccos jiného.  Musí být dost těžké se z toho laufu, ve kterém během představení jsou, dostat zpět.

Vedlejší postavy - neméně fantastické - hrají výborně další moji oblíbenci - Martina Krátká a Tomáš Dianiška. Je to také herecký koncert.

Až na představení půjdete, kupte si program, vyplatí se si ho klidně až doma přečíst. Jsou tam i úryvky z básní Virginie Woolfové, kousek vidíte vlevo. Překvapilo mne, že na mne (pod vlivem představení) mohou anglické verše tak působit. 
Musím si je někde selhat.

Moje album z návštěvy představení 19.11.2014

Moje album ze čtvrté návštěvy

Romeové a Julie - vzpomínky na některé inscenace Prokofjevova baletu

Mé oblíbené inscenace Prokofjevova baletu

 Romeo a Julie

Kdybych mohl jmenovat jen jeden balet, který reprezentuje to, co se mi na tomto druhu umění líbí, byl by to Prokofjevův balet Romeo a Julie. ani na chvíli by mne nenapadlo jmenovat Labutí jezero, někdy sem napíši proč.

Prokofjevův balet i muzika k němu je pro mne jedním z nejdůležitějším a nejniterněji prožívaných zážitků v umění, nejen na divadle.  

Kdybych měl dostát titulku proporcionálně, musel bych teď dlouho psát o poslední inscenaci v Národním, kterou vytvořil Petr Zuzka, pak o  inscenaci Kennetha MacMillana v londýnském Královském divadle a pak teprve za dlouho o jiných. Jenže tahle glosa je zamýšlena jako příprava a rekapitulace východisek k takovému povídání o Zuskově představení.

Nemohu se přesně dopočítat, ale určitě jsem za svůj život viděl nejméně deset (asi spíš 13 nebo dokonce 15) různých inscenací tohoto baletu. Nebudu psát o všech, protože některé jsem viděl již dávno a pamatuji si třeba jen to, jak vypadala scéna. Navíc to bylo v dobách, kdy jsem se rozhodně nemohl považovat za baletního diváka a nebylo to pro mě důležité. Těm, o kterých se chci zmínit pro účely této glosy se pokusím přiřadit jednoduchá adjektiva (nejsou míněna moc vážně a už vůbec ne jako hodnocení):

• psychologická - soubor Národního divadla v Praze, choreografie Yuri Vámos - já viděl v roce 2008 
• mnou nedoceněná - soubor Balet Monte-Carlo, hostování v Praze (asi 2009) choreogafie J.Ch. Maillot
• divadelní - soubor Stutgartského baletu, choreografie John Cranko - já viděl v květnu 2009 v Madridu 
• moderní - soubor Semper Oper Drážďany, choreografie -Stijn Celis -  já viděl asi před 3 roky v Drážďanech 
• filosofující  a minimalistická soubor Národního divadla v Praze, choreografie Petr Zuzka, já viděl zatím 8 krát (to už brzy nebude pravda)
• ruská - soubor Bolšogo teatra z Moskvy choreograf Grigorovič, viděl jsem zhruba před rokem přenos do kina
• výpravná a taneční http://rk-rskii.blogspot.com/2016/02/balet-romeo-julie-z-londyna.html- soubor Královského divadla Londýn - choreograf Kenneth MacMillan, celkem třikrát přenos do kina 2014 a  2015
• provinční - soubor baletu Plzeňského divadla, choreograf L Vaculík, Plzeň 2016

Incenace Yuri Vámose v pražském Národním divadle

 

Skutečným podnětem k tomu, abych začal psát minulý blog bylo, že jsem si chtěl ujasnit a poté i explicite formulovat, proč a čím na mě zapůsobila inscenace Baletu Romeo a Julie od Yuri Vamose v Národním divadle.  Věnoval jsem tomu jednu z prvních jeho glos. Zabývám se tam touto inscenací velmi podrobně a asi bych to dnes nenapsal lépe než tenkrát, tak se dříve, než se na ni podávám dnešníma očima, budu citovat:

"Kdo čeká na drama o boji dvou rodů - bude zklamán, kdo bude čekat na očistný efekt tragedie mladé lásky na zaslepenou starší generaci - bude naštván. Nic takového se neděje. Co tedy vlastně "zbývá", o čem ta inscenace je? Pro mne především o atmosféře a psychologii (jak nemám to slovo rád) postav. Všechny "velké city" se odehrávají jen v duších aktérů - a diváků. Ti druzí k nim nejsou nijak vlezle nuceni. Já jsem (především) této Julii , Romeovi i Merkuciovi věřil (Kapuleti jsou i zde, jako v originálu, jen "do počtu" - podstatně psychologicky jednodušší), chápal jejich jednotlivé kroky (mluvím přece o baletu), reakce a postoje. Milostná dueta Romea a Julie nepostrádala citový náboj, nevydírala však diváky (byl to skřivan nebo ne?).

Klíčové pro celý dojem z inscenace pro mne byly dva (jistě méně než půlminutové) okamžiky v roli Julie. První po tom, co se s ní v balkonové scéně rozloučí Romeo, "sekne" sebou Julie na postel v gestikulaci patnáctiletého fracka, který nechápe, co se s ním děje a potřebuje si sám sobě ukázat, že je "v pohodě". Druhá - ještě silnější - je počátek jejího tance po požití jedu, kdy se Julie niterně diví, že se (zatím) nic neděje a nevylučuje, že jí ti dospělí "zase něco nakecali". To bylo však velmi subjektivní, a věřím, že si každý najde v inscenaci své "klíčové" scény nebo podlehne celkové atmosféře.

Tahle (chcete-li současná) Julie (okolo níž přezuřila, aniž ji zničila, pornorevoluce) nemohla mít chůvu, která by se jí košilatými vtípky snažila "uvést do života". Tahle Julie (i ostatní hrdinové dramatu, ale mě to zaujalo především na ní) je stále "sama za sebe", ani na okamžik za nějakou ideu, abstraktní cit či záměr autora.

V den, kdy jsem já v divadle byl, tančila Julii Adéla Pollertová, Romea Michal Štípa a Merkucia Alexander Katsapov. Těžko někdy na jejich výkony zapomenu a nedovedu si představit lepší představitele (i když - jak jsem si přečetl - druhé obsazení má být také zajímavé, Romea a Julii mají tančit čerství absolventi konzervatoře - že bych na to šel ještě dvakrát?). Adélu Pollertovou jsem takto zaregistroval poprvé, ač jsem ji jistě již viděl tančit mnohokrát. Oba pány dobře znám z mnoha inscenací. Michal Štípa mne velmi zaujal v baletu Sólo pro tři - Brel, Vysockij, Kryl (jistě o tomhle představení také napíšu), kde alternuje právě s Alexandrem Katsapovem.

Komu to doporučit či nedoporučit?
Na inscenaci rozhodně nechoďte, pokud máte vyhraněnou představu, jak by taková inscenace měla vypadat, nebo pokud jste dokonalými znalci Prokofjevovy muziky a dotkne se Vás její znesvěcení "rukou vandala".
Ostatním se to líbit bude a nemusíte při tom ani být přílišnými fandy baletu." 

Jak z té citace vyplývá, byl jsem uchvácen možností, že tanečně krásné baletní představení může mít i ambice Shakespeara vykládat, nejen "ilustrovat". V tomto smyslu to pro mne byl vlastně "iniciační" zážitek. Na představení jsem se znovu nedostal. A možná to bylo dobře.  
Je zajímavé, že ze všech inscenací, které jsem viděl, byly vzhledem k "výkladu smyslu" příběhu nejodvážnější obě poslední v Národním divadle.

Mnou nedoceněná inscenace Jean- Christophe Maillota

Těsně po Vámošově inscenaci jsem viděl při pražském hostování soubor Baletu Monte-Carlo Romea a Julie v inscenaci Jean- Christophe Maillota. Dodnes si některé scény pamatuji, ale tenkrát mě představení moc nezaujalo, takže jsem ho v původní glose odbyl jen formálním formulačním vtípkem. To, že to byla zřejmě moje velká chyba, mi došlo až při derniéře baletu Popelka tohoto choreografa v Národním divadle.  Popelka se moc mi líbila už při prvním shlédnutí. Na derniéře mi však podvědomě docvaklo, že těmahle očima jsem se měl dívat i na Romea a Julii.

"Klasická" inscenace Johna Cranka v podání Štutgartského baletu

Kromě divadelního koníčku mám ještě jednu silnou zálibu - snažím se vynahradit si to, že když jsem mladý, nemohli jsme cestovat a podnikám několikrát do roka výlety do zajímavých zemí a míst. Byl jsem třikrát ve Španělsku a kvůli Goyovým obrazům jsem vždy začínal a končil v Madridu. A v roce 2009 jsem měl štěstí, že tam právě hostoval Štutgrartský balet s Crankovou inscenací, na kterou se všichni odvolávají. Zde se asi omezím na citování tehdejší glosy:

"Představení ...bylo výborné, možná by se dalo bez hřešení říci dokonalé, ale vycházelo z jiného základního principu, než jsem zvyklý. Byla to totiž především (divadelní) podívaná - a tomu bylo přizpůsobeno a podřízeno zcela vše. Scéna byla velmi výpravná, kostýmy bohaté a (asi i) dobově věrné, sbor velký. Všichni sólisté i tanečníci sboru byli vynikající. Jejich výstupy nikdy nebyly "samoúčelným" předváděním baletní techniky, ale sloužily hře, která se hrála.

Dodatečně si uvědomuji, že do jisté míry měly tento rys i obě zmíněné Crankovy choreografie v Praze. ..... V našich krajích je většinou snaha postavit inscenaci především na nápadu, netradiční interpretaci nebo dokonce na humorném nadhledu a stylizaci.

Crankova choreografie byla velmi moderní a nápaditá. Mimo mnoha jiných mne zaujalo pade de deux Julie a bratra Lorenza. Nebylo jasné, zda si choreograf může tolik dovolit proto, že má tak výborný soubor, nebo zda soubor je tak výborný, protože má tak mimořádně dobrého choreografa. Na druhé straně se autor nesnažil nějak Shakespearovu předlohu vykládat, "jen" ji ve výtečném podání předvedl jako velkolepou podívanou. Přesto možná "do děje" i on zasáhl, např. vládce Verony vystupoval v této inscenaci jen jednou, takže ho mohl ztělesnit týž tanečník jako pátera Lorenza.
Cranko jistě Prokofjevovu hudbu nekrátil - představení trvalo bez přestávek 120 minut. K výbornému dojmu přispělo i to, že hudba nebyla z nahrávky, ale hrál ji výtečně na živo orchestr královského divadla, který obsazením byl daleko blíž České filharmonii než orchestru Národního divadla. Proto jsem, přestože jsem si koupil (drahý) lístek do 10 řady, moc blízko k tanečníkům neměl - asi jako z poslední řady v Národním.
Všichni sólisté byli, jak se dalo čekat, naprosto vynikající. Na představení, které jsem viděl, tančila Julii Alicia Amatrian, Romea Friedemann Vogel, Benvolia Wiliam Moore a Mercucia "starý známý" Filip Barankiewicz. Ne, že bych ho poznal na ulici (a on mne jistě také ne), ale mohli jsme ho několikrát vidět v Praze, například na představeních "Balet gala". Je to skutečně tanečník mimořádně technicky vybavený - skákal tak o 40 cm výš než ostatní. Malou českou dušičku může potěšit, že v tak vynikajícím souboru se uplatnil jako sólista český tanečník Jiří Jelínek - tančil Tybalda. Mezi méně významnými sólisty byla i další česká tanečnice.
Co ale dělá soubor skutečně velkým je kvalita sboru, ta byla mimořádná a je vidět, že si soubor může vybírat. Do "davových scén" byli přidáni i komedianti - Čech si okamžitě vzpomene na Prodanou nevěstu. Tady sice nebyl medvěd, ale zato kohout, slepice a několik kraviček.
Představení se mi velmi velmi líbilo a jsem moc rád, že jsem ho viděl, i když cena lístku byla pro mne skoro astronomická. ...."

Pokud mne informace neklamou, dávají teď toto provedení v Berlíně - to by mohlo stát a výlet.

Moderní inscenace Stijn Celise v Semper oper Drážďany

Byla to další inscenace, kterou jsem viděl v cizině. Tentokrát to nebyla náhoda. Do Drážďan jsem jel speciálně na tomhle představení. I když co se týče děje bylo představení (skoro) detailně věrné předloze, svým výtvarným a tanečním provedením (a tím i celkovým vyzněním) se snažilo být současné. Kostýmy tanečníků byly civilní současné (možná spíš ze šedesátých let), scéna odpovídajícím způsobem minimální. Taneční styl byl také zcela soudobý - ani stopa po renesanci. A bylo to krásné a působivé představení. Výkony celého sboru i sólistů se mi moc líbily. Vybral jsem si večer, kdy Romea tančil Jiří Bubeníček. 

Inscenace Jurije Grigoroviče z Bolšogo Teatra z Moskvy

Představení jsem viděl jako přenos do kina asi před rokem. Líbilo se mi, ale měl jsem pocit, že bylo podstatnější, že šlo o balet Bojšogo teatra (a jeho "atletický" styl baletu) než že šlo o Prokofjeva a Romea a Julii. Choreograf Jurij Grigorovič de facto přenesl svoji inscenaci z Paříže. Možná jsem předpojatý, ale zdá se mi, že Rusové ještě pro skutečně kvalitní provedení Romea a Julie nedorostli. Docela bych se těšil až se to změní. Možná je to ale jen ve mě, jedno představení tohoto souboru mne už za srdce vzalo.

Výpravná a svrchovaně taneční podívaná v inscenaci Kennetha MacMillana
 v Královském divadle v Londýně 

Kvalita divadelních představení se nedá objektivně srovnávat do nějakých žebříčků. A to ani při vědomí, že je prožitek subjektivní a ještě ovlivněn mnoha jinými faktory. Přesto kdybych měl vybrat inscenace Romea a Julie, kterých si cením nejvíc, byla by to spolu s Zuskou choreografii právě tato podívaná z Londýna, kterou jsem viděl třikrát jako přenos do kina - dokonce ve dvou obsazeních. Protože tahle glosa začíná být neúnosně dlouhá, věnuji tomuto výtečnému představení samostatnou glosu. 

Inscenace Libora Vaculíka v Plzeňském divadle

Poslední inscenací, kterou jsem viděl bylo plzeňské provedení choreografie Libora Vaculíka. Upřimně řečeno mne moc nezaujalo ani koncepcí ani provedením. Není to však tím, že bych se ofrňoval nad "provinčními" soubory. Speciálně plzeňského baletu si hodně vážím. Viděl jsem již pět jejich představení, některá patřila k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Určitě aspoň o jednom napíši. A za necelý měsíc tam jedu na balet znovu. Tentokrát mi nevyhovovalo, že se autor spokojil jen s vyprávěním příběhu a také taneční výkony mne moc nezaujaly. 

Tak mi zbývá ještě napsat o londýnské (to už jsem stihl) a pražské inscenaci. 

Výlety za divadlem - Evžen Oněgin po Skutrovsku v Hradci

Výlety za divadlem

aneb útrapy divadlamilovného Pražáka.

Evžen Oněgin

podle A.S.Puškina adaptoval SKUTR

Klicperovo divadlo Hradec Králové 
15.ledna 2015


Již dlouho vím, že Klicperovo divadlo z Hradce Králové má výbornou úroveň. Byl jsem v minulých letech na nejméně pěti představeních při jejich hostováních v Praze. (Shodou okolností?) to byly vždy (vesměs výborné) hry jejich principála Davida Drábka.

Je smůlou, že  v této době, kdy každý má auto, nejde z Prahy navštívit veřejnou dopravou divadlo bez přespání nikde jinde než v Kladně (a jak jsem teď zjistil kratší představení i v Plzni). A s přenocováním to přece jen leze do peněz. Tak jsem byl třikrát na baletu v Liberci a dvakrát v Plzni.
Proto jsem přivítal, že v Hradci občas hrají i v podvečer od 17:30.

Hodně jsem chtěl vidět Evžena Oněgina v adaptaci režisérského dua SKUTR. Hned ze dvou důvodů. Evžen Oněgin byla jediná delší báseň v cizím jazyku, kterou jsem kdy přečetl a dokonce se (dobrovolně) naučil kusy nazpaměť. Některé úryvky dosud umím. Druhým důvodem bylo, že Skútří inscenace bývají docela zajímavé.

Podařilo se mi představení vidět až na čtvrtý pokus. Dvakrát bylo představení, na které jsem si na internetu koupil lístek, zrušeno a jednou jsem onemocněl. Při té příležitosti musím konstatovat vynikající práci diváckého servisu. Jedno z představení bylo zrušeno až týž den ráno, ale dostal jsem mail a dokonce mi zavolali. Byl jsem hodně vděčný. V Berlíně se mi stalo, že na zrušené přestavení (stávka) nebylo upozornění ani na jejich Webu. Prostě typický "německý nepořádek". 

herci holdují přítomnému režisérovi

Asi není lehké inscenovat Puškinovu poemu pro dnešního diváka jinak než "stylem Viola". To by mělo výhodu požitku z veršů, ale ve velkém divadle? Skutři vsadili - jako obvykle více na vytváření atmosféry než na jednotlivé akce a dialogy. Scéna je monotonní šedivá. Snad aby dokreslila nudu na ruském venkově, kde život plyne svým pomalým tempem. A tak není divu, že světácký Oněgin zaujme Taťánu tak silně. Po tom, co odjede ze svého  statku do světa se spolu s Taťánou dovídáme o jeho cestování z dopisů, které píše své "duši svobodné", jak říká jedné své podané.  Dal všem nevolníkům ze svého statku dal svobodu, ale fakticky se tím nic nezměnilo. Tento rys ruské společnosti přetrvává dodnes a hned tak nepomine. Jediným skutečným obsahem dopisů pak jsou žádosti o peníze. Velkou roli hraje v inscenaci hudba a písně. Na verše přijde jen ve třech klíčových momentech.

Všichni herci hrají s velkou chutí a velmi dobře. Žádná postava s vyjímkou Oněgina a v menší míře  i Taťány nemá pro sebe velký prostor. Je to kolektivní "režisérské" představení. Však to také herci při děkovačce dali přítomnému režisérovi najevo.

Jsem rád, že jsem se k cestě do Hradce odhodlal. Zcela se potvrdily pověsti velké kvalitě zdejšího divadla.  Fakt z toho mám radost! Večer už nejedou autobusy ani přímé vlaky, tak to  zabralo to skoro sedm hodin. Až se vzpamatuji, třeba si ten zájezd zopakuji.

Nashledanou, ale raději bych v Praze!

Moje album z děkovačky 

BodyVoiceBand - krásné a stylové divadlo

Café Bizarre

7.1.2015 Jatka 78

Berttod Brecht: Bubny v noci 
před časem Baráčnická rychta

E.F. Burian: Vojna
ještě před delším časem Disk





    Skupinu BodyVoiceBand tvoří bývalí studenti DAMU, kteří se nechtěli po škole rozejít, ale chtěli navázat na svoji tvorbu v DISKu. Tvoří velmi zajímavé a stylově čisté inscenace s nezaměnitelnou poetikou.
    Poprvé jsem od nich viděl v DISKU inscenaci slavného představení Vojna od E.F.Buriana. Jeho atmosféra, "čistota" provedení i upřímný elán všech účinkujících mě úplně očarovaly. Názorná demonstrace nepravděpodobné skutečnosti, že učebnice o dějinách divadla (ne, že bych je četl) mohou mít někdy pravdu. Tohle představení musím jistě vidět znovu. Asi ale půjdu i na ty ostatní.


Druhé setkání se souborem bylo v Baráčnické rychtě. Tamní atmosféra ještě umocnila dojem z raného Brechtova díla Bubny v noci. Byl jsem také rád, že jsem mezi čerstvě mladými herci viděl i moji oblíbenkyni z o něco staršího ročníku Marii Štípkovou (alternuje ji další z mých oblíbených Eva Leimbergerová). Znovu to byl silný a hluboký zážitek, který tak rychle nevyprchá.




Café Bizarre je pásmo inscenovaných šansonů. Všichni herci zpívají s citem pro význam zpívaného textu a spojující akce jsou přesně dávkovaným koktejlem laskavého humoru, stylizace a opravdovosti. Kvalita hudebního doprovodu je (pokud to jsem schopen posoudit) výborná. Velký podíl na vytváření atmosféry má i nápadité výtvarné řešení scény i volba kostýmů. Celkově velmi působivé představení. Úplný balzám na duši.

Pokud si potřebujete odpočinout od blázince "tam venku" a strávit večer v divadle s příjemnými, nadanými, inteligentními mladými lidmi, moc lepších voleb než tuhle partu v Praze nemáte.

Moje album z představení Café Bizarre

Žena za kultem - Dekkadancers

Žena za kultem 
představení skupiny Dekkadancers
28.prosince 2015
Nová scéna

Už jsem tady psal, že jsem velkým fandou baletního souboru Národního divadla. Nechodím pochopitelně jen na základní repertoár, ale mám moc rád představení složená z krátkých choreorgafií členů souboru. Kromě demonstrace tvůrčích schopností členů baletu ND dávají tato představení možnost nahlédnout do života souboru. Radost interpretů při děkovačkách je úžasně nakažlivá. Mám je moc rád. V minulých letech se uváděla pod názvem Miniatury a loni byla na závěr sezón i přehlídka v divadle Broadway. 

Kromě toho se někteří členové baletu ND spojili do projektu Dekkadancers, který založili Viktor Konvalinka, Tom Rychetský a Pavel Hejný. Viděl jsem všechna jejich představení. Mnohá z nich byla nebetyčná sranda. Přesto anebo právě proto měly tyto choreografie značný ohlas i mimo vlastní soubor. Například incenace Kill de Bill složená ze tří z nich je nyní součástí repertoáru plzeňského baletu.

Po jisté přestávce, během níž Viktor Konvalinka odešel z Národního divadla, se obnovuje činnost Dekkadancers pod vedením "nové generace" - Štěpána Pechara, Ondřeje Vinkláta a Marka Svobodníka.

Nové představení Žena za kultem se mi hodně líbilo. Skládá se se ze sedmi krátkých choreografií, které následují plynule za sebou. I když nijak přímo jedno na druhé nenavazují, přesto jsem je vnímal jako celek. Nemá žádný smysl (zvláště po prvním shlédnutí) pokoušet se něj porovnávat  jednotlivé části. Jen lze konstatovat, že většina choreografií se nesnaží o humor, ale bere se vážně. Ale na škodu to rozhodně není.


Všichni tanečníci dávali do svých výkonů nejen své umění, ale i srdce. Nepovažuji za svůj úkol nějak hodnotit přínos jednotlivců ke společnému dílu. Přesto musím konstatovat, že tentokrát mě nejvíce zaujali Morgane Lanoue a Matěj Šust. Nejen svým uměním, ale i obrovským nasazením a radostí z tance. A v neposlední řadě spontální radostí při děkovačce.

Nemýlím-li se, budou toto představení reprizovat 3. dubna. Všem návštěvu doporučuji!

P.S. Mám větší problémy s hledání jmen členek dámského souboru než u jeho mužské části. Pánové nosí stále stejný účes (a většinou i barvu vlasů) a i jejich fotky v přehledu členů souboru jsou méně umělecké. Protože na balet ND chodím dost často,  rozeznávám (podle tance) i dost tanečnic, ale se jmény se nejsem často schopen chytnout, ale v prožitku ani v tom, abych těm kterým fandil, mi to nevadí.   





Mé album z děkovačky.